ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

Střípky vzpomínek ze schwarzenberské Hluboké (1): Zachráněná ruka

Rád bych se s čtenáři Obnovené Tradice podělil o několik osobních a rodinných vzpomínek. Jsou totiž nedílně spjaty s prostředím Hluboké nad Vltavou v době, kdy tam ještě byla doma starší větev rodu knížat ze Schwarzenbergu. Prvních šest let svého života - až do neblahého roku 1948 - jsem prožil na hlubockém Šteklu, kde naše rodina užívala jeden z bytů určených pro schwarzenberské zaměstnance. Můj otec Stanislav Kahuda (1909-1979), absolvent českobudějovické obchodní akademie, nastoupil do schwarzenberských služeb 1. června 1931. Nejprve byl asistentem v centrální účtárně v Českých Budějovicích. Osvědčil se, a tak počínaje 1. lednem 1935 působil jako adjunkt v ústřední kanceláři na Hluboké, kde mu byl k 1. lednu 1939 přiznán titul správce. Po reorganizaci v době nacistické nucené správy byl nejprve od 1. ledna 1941 správcem v českobudějovické centrále, oddělení průmyslových podniků a všeobecné správy, poté od 1. srpna 1941 správcem v hlubockém lesním ředitelství. Po válce se stal 1. ledna 1946 nakrátko důchodním správcem na Vimperku. Ale již k 1. dubnu téhož roku jej národní správa majetku hlubockých Schwarzenbergů, dosazená v polovině roku 1945 a sídlící v Budějovicích, jmenovala průmyslovým revizorem.


Otec (vpravo) a další „Švarcnberák“
Jan Štěrbík jako motocyklisté
(foto z archivu Jana Štěrbíka)
Jako první nabízím příběh o zachráněné ruce. Tuto historku mi vyprávěl otec, když jsem se ho coby zvídavý školák vyptával, jak přišel k jizvám na paži. Stalo se to někdy krátce před druhou světovou válkou, tedy v době, kdy můj táta pracoval v hlubocké ústřední kanceláři. Přesněji datovat tyto události nedokážu, neboť na žádné z mnoha otázek, které mě v té souvislosti napadají, mi už rodiče bohužel nemohou dát odpověď.

Otec tehdy jel za tmy na svém motocyklu po silnici z Českých Budějovic na Hlubokou. Naneštěstí se před ním u Bavorovic náhle objevil zcela neosvětlený povoz a došlo ke srážce. Vozka, zvířata i vůz přečkali karambol bez úhony. Zato táta měl kromě škrábanců, podlitin a naražených žeber vážně poraněnou ruku. S hnisajícími otevřenými ranami a zlomeninou zápěstí skončil v nemocnici. Jeho ruku navíc postihla flegmóna, což je „neohraničený hnisavý zánět šířící se do okolí“, jak zní definice této lékařské diagnózy.

Pamatuji si z otcova vyprávění, že si užil své. Zanícené rány od zápěstí až po rameno bolely, nepomáhaly ani chirurgické řezy k vymačkávání hnisu. Odnesl si také jako památku na své trápení již zmíněné jizvy po celé ruce a neohebné zápěstí. Jenomže bolesti byly čím dál větší a flegmóna se šířila dále. Při vizitě na primářovu otázku, jak se mu vede, odpověděl, že bolesti jsou už k nevydržení.
Na to primář řekl: „Zítra už vás ruka bolet nebude.“
Otec zpozorněl: „Co se mnou, pane primáři, chcete udělat?“
„Není vyhnutí, budeme vám muset ruku vzít.“
S tátou se zatočil svět...

Šťastným řízením osudu však ještě tentýž den přišel otce navštívit jeden z kolegů, schwarzenberských zaměstnanců. Táta se mu svěřil s tím, co ho čeká. Kolega nelenil, a okamžitě informoval JUDr. Adolfa Schwarzenberga. Ten promptně zařídil odklad amputace a otcovu hospitalizaci v Říhově sanatoriu, dodnes jako „Říhárna“ známém zdravotnickém zařízení v českobudějovické ulici U Tří lvů. Po konzultaci s tamními lékaři - jeden z nich prý řekl, že pokud pacienta zachrání, pak jedině celého - vypravil kníže Schwarzenberg na vlastní náklady letadlo do Švýcarska pro sulfonamidové léky. Tato první medicínsky používaná antibiotika, později ve většině oblastí léčby vytlačená penicilinem, u nás tehdy ještě nebyla k mání.

Nejtěžší zkouška však na tátu teprve čekala. Po aplikaci léků musel ve vysoké horečce a v bolestech překonat kritickou noc, kdy se rozhodovalo o tom, zda vůbec přežije. Prý se stále díval na nějaké světýlko a říkal si: „Ještě ho vidím, je to dobrý, ještě jsem naživu!“ Nakonec vše dobře dopadlo, sulfonamidy zabraly. Dr. Schwarzenberg velkoryse hradil i náklady na otcovu rekonvalescenci. Když se jeho zdravotní stav výrazně zlepšil, avšak ještě nebylo záhodno, aby se vrátil do kanceláře, pověřil jej kníže překládáním části svých německy psaných deníků z Afriky do češtiny.

Svou roli v záchraně otcovy ruky sehrála jak náhoda v podobě kolegovy návštěvy, tak odvaha a šikovnost lékařů Říhova sanatoria. Šťastný konec boje s důsledky tátova vážného úrazu by však nebyl myslitelný bez šlechetnosti a nezištné pomoci knížete Schwarzenberga.

Ing. Stanislav Kahuda

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.