ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

Malé ohlédnutí za rodinou Houskových

(O jednom schwarzenberském úředníkovi a jeho druhém životě v Haškově Švejkovi)

Kultovní a současně kontroverzní román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války z pera neméně kontroverzního Jaroslava Haška (1883-1923) se dlouhodobě těší pozornosti profesionálních literárních vědců, historiků i amatérských badatelů. Nejeden ze „švejkologů“ či „haškologů“, kteří hledají klíč k seriózní interpretaci nesnadno zařaditelného díla, se z různých úhlů pohledu snaží poodhalit vztah mezi Haškem prožívanou válečnou realitou a jejím svérázně uchopeným literárním obrazem. Přirozenou součástí složitého mapování poměru skutečnosti a románové fikce je úsilí o identifikaci reálných předobrazů postav, jež Švejka zalidňují.1

Takto orientované výzkumy mají i svou, prozatím ovšem nedostatečně rozvinutou, schwarzenberskou dimenzi. Že mohou přinést nová zjištění, cenná jak v kontextu snah o dešifrování Haškova románu, tak v rámci soustředěného studia dějin knížecích velkostatků a jejich personálního zázemí, ukázal nedávno Raimund Paleczek ve stati pojednávající o předcích Jaroslava Haška ze strany jeho matky Kateřiny rozené Jarošové. Ozvuky dějin rodu Jarešových, jehož příslušníci působili po několik generací jako baštýři ve službách krumlovsko-hlubocké primogenitury Schwarzenbergů, totiž zachytíme i ve Švejkovi. Hned na třech místech románu se Hašek zmínil o svých ascendentech z této linie, a to s uvedením jejich skutečného příjmení.2

Souvislostí mezi Haškovým opusem a schwarzenberským milieu lze samozřejmě najít více a jistě se v budoucnu dočkají hlubší pozornosti. Přítomný článeček si neklade vyšší cíl než přispět do mozaiky poznání vztahu mezi zalidněním Švejka a „švarcnberáckou“ prosopografií drobným střípkem spíše memoárového než historiografického charakteru,týkajícím se jedné pasáže III. dílu románu. Konkrétně jde o část obsáhlejšího proslovu jednoročního dobrovolníka Marka, pověřeného funkcí „batalionsgeschichtsschreibra“, k účetnímu šikovateli Vaňkovi.3 Když Marek v Haškově podání uvažoval nad fiktivním literárním vykreslením hrdinství svého praporu, tak po vyřčení několika absurdních nápadů (korunovaných zmínkou o zajetí ruského cara) pronesl následující:

„(…) O tom si ale povíme, pane Vaňku, až později, mezitím si musím připravit do zásoby malé epizody, svědčící o bezpříkladné hrdinnosti. Bude mně třeba vymyslit si zcela nové válečné termíny. Jeden jsem si již vymyslil, budu psát o obětavé odhodlanosti našeho mužstva, prošpikovaného střepinami granátů. Výbuchem nepřátelské miny přijde jeden z našich četařů, řekněme dvanácté nebo třinácté kumpanie, o hlavu. - A propos,“ řekl jednoroční dobrovolník, uhodiv se do hlavy, „málem bych zapomněl, pane rechnungsfeldvébl, čili po občansku řečeno, pane Vaněk, musíte mně zaopatřit seznam všech šarží. - Jmenujte mně nějaké šikovatele od dvanácté kumpanie. - Houska? Dobrá, tak tedy Houska přijde o hlavu s tou minou, hlava mu odletí, tělo však udělá ještě několik kroků, namíří si a sestřelí ještě nepřátelský aeroplán. To se samo sebou rozumí, že ohlasy těchto vítězství musí být v budoucnosti oslaveny v rodinném kruhu v Schönbrunnu. Rakousko má velice mnoho bataliónů, ale jediný batalión, to je náš, který se vyznamená, že jedině kvůli němu uspořádá se malá rodinná intimní slavnost císařského domu. (…)“ 4

Jak známo, použil Jaroslav Hašek ve Švejkovi řadu jmen (ať už ve zcela autentické, nebo v mírně upravené podobě), s jejichž nositeli se setkal v době, do níž je humoristický válečný román zasazen.5 Ani na příjmení šikovatele dvanácté kumpanie, které se objevuje ve shora citovaném proslovu jednoročního dobrovolníka Marka, nepřišel svérázný spisovatel náhodou. Vypůjčil si je z nomenklatury lidí, s nimiž přišel do styku během první světové války, poté co 15. února 1915 v Českých Budějovicích narukoval do 91. pěšího regimentu c. a k. armády.6 Muže, o němž se měl Marek rozhovořit jako o hrdinovi svého ztřeštěného nápadu napsat o rekovném střelci, který těsně před smrtí - poté co přijde o hlavu - zneškodní nepřátelské letadlo, pojmenoval Hašek podle Jana Housky. Tím byl jeden ze schwarzenberských úředníků, jenž se za války coby rakousko-uherský (pod)důstojník s Jaroslavem Haškem osobně poznal a později zjistil, že po boku mnoha svých spolubojovníků maně přispěl k zalidnění spisovatelova životního díla.

Jan Houska se narodil 13. ledna 1888 v Třebči u Borovan jako syn na tamní usedlosti č. p. 1 hospodařícího stejnojmenného rolníka, který pocházel z Klenova u Pluhova Žďáru, a jeho manželky Kateřiny rozené Dvořákové (byla to dcera sedláka Matěje Dvořáka ze Zlukova a nemovitosti v Třebči de iure patřily jí, tedy nikoliv jejímu choti). Pokřtěn byl o dva dny později ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Trhových Svinech, neboť Třebeč spadala pod trhovosvinenskou farnost.7 Poté co v letech 1905-1907 studoval na německé obchodní škole v Českých Budějovicích, byl 1. července 1907 přijat do schwarzenberských služeb. Zpočátku vykonával práce vyhrazené nejnižšímu kancelářskému personálu (v knížecím schematismu na rok 1909 je uveden jako diurnista v třeboňské centrální účtárně; ve svazku na rok 1913 již figuruje coby kancelista v exportním oddělení protivínského pivovaru). Další bližší údaje o jeho kariérním postupu máme k dispozici až z doby po první světové válce, která jej - jak víme - načas odvedla od jeho zaměstnavatelů. K 1. květnu 1919 byl jmenován úředníkem (kancelistou) na dvoře v Plavnici, odkud však už po osmi měsících přešel do Břvan v severozápadních Čechách. Tam se od Nového roku 1920 podílel na správě Schwarzenbergy obhospodařovaných minerálních zřídel. K 1. lednu 1923 byl povýšen na pokladníka. S týmž služebním zařazením pak počínaje 1. dubnem 1925 krátce působil ve vyměřovací kanceláři v Cítolibech, kde právě probíhala pozemková reforma vedoucí k parcelaci tamního majetku Schwarzenbergů.8


Obr.1

Na českém severozápadě se Jan Houska seznámil s podstatně mladší dívkou Boženou, kterou pojal za ženu 13. února 1926 v Lenešicích.9 V té době jej však již služba opět poutala k rodným jižním Čechám - k 1. srpnu 1925 nastoupil jako pokladník do třeboňského pivovaru. Další výraznější změna v jeho kariéře měla přijít až o necelých deset let později, kdy začal 1. dubna 1935 pracovat ve schwarzenberské ústřední účtárně v Českých Budějovicích (v Jeronýmově ulici 1) a už měsíc nato byl povýšen na účetního. Na stejné služební pozici zůstal i po většinu období nacistické nucené správy, do 1. ledna 1945, kdy mu byl přiznán titul správce. Další povýšení a současně přeložení na sever země následovalo krátce po evropském konci druhé světové války: 1. července 1945 se stal vrchním správcem (ředitelem) lovosického panství. Už k 1. únoru následujícího roku byl však přeřazen do státní služby. 10

Po skončení aktivní profesní dráhy žil Jan Houska se svými nejbližšími v Českých Budějovicích, kde vlastnil činžovní dům v dnešní ulici Fráni Šrámka (tenkrát Dr. Augusta Zátky) naproti Jirsíkovu gymnáziu. Rodina byla tříčlenná: vedle Jana a paní Boženy k ní patřila jejich dcera, nesoucí stejné křestní jméno jako matka.11 Manželé Houskovi se stali velmi dobrými známými mého prastrýce (dědova bratra) Eduarda Daublebského (1900-1970) a jeho choti Karolíny rozené Rychtářové (1898-1989), do jejichž příbytku ve dvoře Holanských na budějovickém Starém městě chodívali hrát mariáš. Především paní Housková byla náruživá karbanice. Během těchto karetních dostaveníček se Houskovi seznámili také s Eduardovým bratrem, mým dědečkem Dr. Ing. Bedřichem Daublebským (1904-1967) a jeho rodinou. Bedřichovu dceru Giselu (* 1942) pak často zvávali k sobě domů, kde vždy připravili sladké pohoštění, například linecké rohlíčky máčené v čokoládě.

Do bytu Houskových chodívala Gisela Daublebská již od dětství především za „slečnou Boženkou“ - svými návštěvami přispívala k oživení jejího poněkud smutného, samotou prostoupeného světa. Boženka se totiž po celý život potýkala s vážnými zdravotními problémy. Narodila se s nevyvinutými kyčlemi, na což se bohužel přišlo příliš pozdě. Nohy jí sice operovali, a jak sama říkala, měla v nich „hřebíky“, ale přesto nadosmrti silně kulhala a trpěla bolestmi. Aby toho nebylo dost, sužovala ji rovněž padoucnice. A tak zůstala svobodná a pobývala především doma u rodičů, které starosvětsky oslovovala „mamičko“ a „tatíčku“. Nějaký čas pracovala na ředitelství pekáren v objektu U Zelené ratolesti jako telefonistka, leč cestu do zaměstnání jí znesnadňovaly churavé kyčle. Matka jí proto vyřídila invalidní důchod. Podle názoru členů naší rodiny, pamatujících slečnino penzionování, to ale nebylo šťastné řešení, protože pak už Boženka prakticky nevycházela z bytu, měla minimální pohyb a její potíže s dolními končetinami se jen stupňovaly.

Houskovi byli velmi hodní lidé, nicméně jejich chování a mluva mohly už ve své době působit poněkud archaicky, ba až škrobeně. Velice si potrpěli na tituly, a tak pana Housku ještě jako penzistu ani jeho dobří známí neoslovovali jinak než „pane řediteli“. Byla to reminiscence na jeho kariéru ve schwarzenberských službách, již završil jako vrchní správce lovosického panství. Paní Housková pro změnu vždy mluvila o mém prastrýci Eduardovi jako o „panu inženýrovi“, kterým byl ovšem coby radiotechnik jen v širším slova smyslu (podobně jako je s tímto titulem nakládáno v současné němčině), jelikož vysokoškolské vzdělání a inženýrský diplom neměl. Jan Houska se pak vyznačoval svérázným pedantstvím, které někdy nabývalo až komických podob. Z rodinného vyprávění vím, že prastrýc Eda rád parodoval jeho „školení“ týkající se konzumace švestkových knedlíků. Když totiž pan Houska při jednom společném stolování s Daublebskými viděl, jak „obyčejně“ jeho přátelé tento pokrm jedí, nevydržel to a zakročil. Rázně se chopil slova a pronesl: „Takhle nééé! Tak se nejí švestkový knedlíky!“ Zaskočeným spolustolovníkům pak s obřadnou názorností předvedl, že je nejprve nutno každý knedlík pečlivě rozkrojit na půl, zalít rozpuštěným máslem a pocukrovat.

V souvislosti Janovým vystupováním se nabízí úvaha, zda si tento konzervativně založený muž právě svým pedantstvím a určitou strojeností projevu bezděčně nezajistil vstupenku do vlastního literárního „druhého života“. Není totiž nepravděpodobné, že si ho Jaroslav Hašek uchoval v paměti především jako člověka ztělesňujícího „staré rakouské“ pořádky - tedy jako člověka úzkostlivě dbalého společenských konvencí, svědomitě plnícího svěřené úkoly, toužícího se „vypracovat“ a podřizujícího svou kariéru zaběhnutým šablonám. Není třeba blíže rozvádět, natož pak zevrubně dokladovat, že se anarchismem a komunismem ovlivněný humorista mimo jiné i s takovýmito lidskými typy po svém „vypořádával“ při psaní Švejka.12 Pakliže groteskní slova románového „batalionsgeschichtsschreibra“ Marka o chrabrém šikovateli Houskovi, kterému nepřátelská mina utrhne hlavu, leč jeho trup přesto „udělá ještě několik kroků, namíří si a sestřelí ještě nepřátelský aeroplán“, konfrontujeme s povahou a osudy skutečného Jana Housky, můžeme v nich spatřovat svébytnou formu parodie služební horlivosti, úcty k tradičním autoritám, jakož i ostentativní starosvětské hrdosti.

Vraťme se však ještě k rodině reálného Jana Housky. S Daublebskými ji spojovalo také údolí řeky Malše na Pořešínsku. Na sklonku čtyřicátých let 20. věku začali můj prastrýc Eda a jeho choť Karolína spolu s Houskovými jezdit do tamního, tehdy již opuštěného Schöpplovského mlýna.13 Jednu či dvě letní sezóny strávili v obytné místnosti nezadržitelně chátrajícího objektu, v níž se už propadal strop. Eduard zhotovil prkennou dřevěnou konstrukci pokrytou slamníky, na které všichni spali. Když pak prastrýc koupil vagóny, stojící coby provizorní chatky v sousedství mlýna již od dob první republiky, přesunuli se do nich.14 Houskovi si však po čase jako pohodlnější letní byt pronajali někdejší výminek v blízké usedlosti U Houdků pod Pořešínem. Měli tam k dispozici kuchyňku, malou ložnici a předsíň, mezi dvěma stromy před vchodem si zavěsili houpací síť. S Eduardem a jeho ženou, jakož i s rodinou Bedřicha Daublebského, která se zabydlela v jednom z vagónů, se často navštěvovali. Na počátku sedmdesátých let pak již dávno ovdovělá paní Housková postoupila užívání výminku U Houdků bezdětné Karolíně, tehdy čerstvé vdově, která tak mohla uvolnit svůj vagón Bedřichovu potomstvu.


Obr.2

Po smrti Jana Housky se jeho vdova a neprovdaná Boženka zdržovaly převážně v bytě činžovního domu, jenž zůstal jejich vlastnictvím i za vlády komunistů - navzdory mnoha těžkostem, které to oběma dámám přinášelo. Stará paní Housková byla na svou nemocnou dceru poměrně přísná („pérovala“ ji snad proto, aby ji připravila na dobu, kdy bude úplně sama), nicméně velmi obětavě se o ni starala, a to až do konce svých dnů. Ty se naplnily teprve několik let po pádu rudé totality. Slečna Boženka svou „mamičku“ přežila jen krátce. Ještě na sklonku osmdesátých a počátku devadesátých let obě dámy příležitostně navštěvovala Boženčina mladší přítelkyně Gisela. V jejím doprovodu jsem k nim několikrát zavítal i já. Příbytek, jehož vybavení se až na televizi v obýváku nikterak nelišilo od interiéru prvorepublikových domácností, doslova voněl starými časy. Ty ožívaly i ve vyprávěních, v nichž se paní a slečna Houskovy vracely do dob, kdy Boženčin „tatíček“ vzpomínal na světovou válku, během níž se setkal s Jaroslavem Haškem. S mužem, který ho později jako šikovatele Housku zvěčnil ve svém humoristickém románu.

Mgr. Tomáš Sterneck, Ph.D.

Popisky obrázků:

Obr.1 – Fotografie z přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. věku, na níž jsou zleva zachyceni: Jan Houska, manželé Dr. Ing. Bedřich a Gisela Daublebští, jejich děti Gisela a Bedřich, paní Božena Housková a Karolína Daublebská (fotoarchiv Bedřicha Daublebského).

Obr.2 – Schöpplovský mlýn pod Pořešínem a blízký most přes řeku Malši na snímku z přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století (fotoarchiv Bedřicha Daublebského).

1Přehled starších příspěvků tohoto zaměření podal Mědílek, Boris: Bibliografie Jaroslava Haška (Soupis jeho díla a literatury o něm). Praha 1983, s. 85-87, č. 1323-1346 (tato pomůcka aktualizovala a nahradila starší soupisovou práci Pytlík, Radko - Laiske, Miroslav: Bibliografie Jaroslava Haška. Soupis jeho díla a literatury o něm. Praha 1960, která záslužně zdokumentovala dílo samotného Haška, avšak jemu věnované texty jiných autorů podchytila jen torzovitě). Z novějších publikací, v nichž přichází ke slovu otázka vzorů Haškových literárních figur, lze výběrově zmínit alespoň Pytlík, Radko: Kniha o Švejkovi. Praha 1983, s. 189-209; Týž: Osudy a cesty Josefa Švejka. Pojednání se sedmi záhadami. Praha 2003, s. 61-66; Hodík, Milan - Landa, Pavel: Encyklopedie pro milovníky Švejka s mnoha vyobrazeními I-II. Praha 1998-1999 (s roztroušenými zmínkami o některých jednotlivcích); Tíž: Švejk. Fikce a fakta. Praha 2006, s. 117-206 (smysl pátrání po předobrazech románových postav zde autoři zpochybňují s tím, že si Hašek od reálně existujících lidí pouze vypůjčoval jména; tento závěr se však při zohlednění všech dosavadních předmětných zjištění jeví jako velmi zjednodušující a nemístně paušalizující); Nikolskij, Sergej: V Haškových stopách za Josefem Švejkem. České Budějovice 2012, s. 71-77.
2Paleczek, Raimund: Jaroslav Hašek a panství Protivín - o baštýřském rodu Jarešových. Archivum Trebonense 13, 2014, s. 245-262.
3Krátce k tomu již v knize Sterneck, Tomáš: Mezi měšťany a šlechtou. Dějiny rodu Daublebských ze Sternecku. Brno 2009, s. 459.
4Citováno podle vydání Hašek, Jaroslav: Osudy dobrého vojáka Švejka III-IV. Praha 1966 (v Československém spisovateli 2. vydání), s. 136.
5Viz pozn. 1.
6O okolnostech Haškova nástupu do 91. pluku blíže Pytlík, R.: Osudy a cesty Josefa Švejka, s. 50 (zde srov. také s. 61-62 ke Karlu Markovi a Janu Vaňkovi, jejichž románoví jmenovci mají bezprostřední vztah k pasáži, ve které se objevuje epizodní figura šikovatele Housky); Týž: Toulavé house. Život Jaroslava Haška, autora Osudů dobrého vojáka Švejka. Praha 2012, s. 284.
7Státní oblastní archiv Třeboň, Sbírka matrik, Římskokatolická farnost Trhové Sviny, č. 13, Kniha narozených 1871-1897, fol. 475. K třebečské domácnosti Houskových viz Státní okresní archiv České Budějovice, Okresní úřad České Budějovice I, inv. č. 2667, Sčítání lidu 1890, Třebeč (soudní okres Trhové Sviny), č. 1.
8Data o kariéře Jana Housky mi laskavě poskytl Dr. Raimund Paleczek ze své zatím nepublikované obsáhlé prosopografické práce - Paleczek, Raimund: Schematismus der Fürst zu Schwarzenbergischen Beamten der Primogenitur 1655-1949. Unveröffentlichtes Typoskript. München (údaje jsem mohl využít se svolením autora, jemuž na tomto místě srdečně děkuji). Doplňující informace pro dobu kolem přelomu první a druhé dekády 20. věku obsahují ročenky Bloch, M. - Přibyl, J.: Fürst Schwarzenberg-Jahrbuch I. und II. Majorats für das Jahr 1909. Budweis 1908, s. 16; Tíž: Fürst Schwarzenberg-Jahrbuch I. und II. Majorats für das Jahr 1913. Budweis 1912, s. 23 (rejstřík ročenky Tíž: Fürst Schwarzenberg-Jahrbuch I. und II. Majorats für das Jahr 1911. Budweis 1910, Houskovo jméno neuvádí).
9Srov. přípisek o datu a místě Janova sňatku v matrice evidující jeho narození a křest - Státní oblastní archiv Třeboň, Sbírka matrik, Římskokatolická farnost Trhové Sviny, č. 13, Kniha narozených 1871-1897, fol. 475. Příslušná lenešická kniha oddaných, z níž by se daly vyčíst bližší údaje o Janově manželce, mi bohužel nebyla dostupná (aktuálně není součástí souboru digitalizovaných matrik Státního oblastního archivu Litoměřice).
10Paleczek, R.: Schematismus. K Houskovu služebnímu působení ve druhé polovině třicátých let viz také ročenky Markus, Antonín: Schwarzenberská ročenka 1935. České Budějovice 1935, s. 121; Tannich, Anton: Schwarzenbergisches Jahrbuch 1938. Budweis 1938, s. 177; noticku o jeho chystaném přestupu k 1. dubnu 1935 přinesla Tradice. Věstník svazu českých úředníků a zřízenců knížete ze Schwarzenberku 1, 1934, č. 4 (říjen 1934), s. 117 (rubrika Zprávy osobní, oddíl Přemístěni): „1. IV. 1935: pokladník Jan Houska z pivovaru Třeboň do ústř. účtárny.“
11Zde a dále vycházím z našich rodinných (zčásti i mých vlastních) vzpomínek na Houskovy. S ohledem na aktuální nedostupnost relevantních matrik i chybějící povědomí o houskovském hrobu bohužel nebylo možno specifikovat některá důležitá genealogická data. K dispozici tak pro tuto chvíli nemám údaj o narození paní Boženy provdané Houskové, známo mi není ani její rodné příjmení - nikdo z mého příbuzenstva si tyto skutečnosti pohříchu nevybavuje. Byla každopádně o řadu let mladší než její manžel, na svět přišla přibližně na přelomu 19. a 20. století. Narození mladší Boženy („slečny Boženky“) lze rámcově časově zařadit do doby nedlouho po svrchu připomenuté, v únoru 1926 uskutečněné svatbě jejích rodičů. Jan Houska zemřel někdy kolem roku 1960, jeho vdova pak ve velmi pokročilém věku zhruba v polovině devadesátých let 20. století, jsouc zakrátko do hrobu následována churavějící dcerou. Slečna Boženka strávila několik měsíců po svém osiření v českobudějovické nemocnici, kde ji ještě opakovaně navštívila má matka, a skonala brzy poté, co odtud byla převezena do pečovatelského domu (naše plánovaná návštěva v tomto jejím posledním útočišti se tak již neuskutečnila). Žádné z příslušných úmrtních oznámení se bohužel nepodařilo dohledat v našich rodinných „papírech“. Na doplnění postrádaných rodopisných údajů tedy musím ad interim rezignovat v naději, že se v dohledné době naskytne příležitost k zacelení této mezery. Mohu tak ovšem nyní učinit s klidným svědomím, jelikož úkolem přítomného článku není předestřít precizovanou genealogii Houskových, nýbrž především zachytit některé (úředním pramenům se z valné části vymykající) momenty ze života příslušníků této vymřelé „švarcnberácké“ rodiny.
12Srov. pozn. 1 (v tam uvedených pracích je shrnuta další, dnes již velmi rozsáhlá „švejkologická“, respektive „haškologická“ literatura).
13Pro meziválečné období viz k obyvatelům tohoto později zaniklého mlýna (Malče, č. p. 21) alespoň Státní okresní archiv České Budějovice, Okresní úřad České Budějovice I, inv. č. 3022, Sčítání lidu 1921, Malče (soudní okres Trhové Sviny), č. 21.
14K pozoruhodné historii dvojice vagónů pod Pořešínem srov. Sterneck, T.: Mezi měšťany a šlechtou, s. 463-465.

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.