ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

NA PANSTVÍ SCHWARZENBERKŮ

Můj otec hned po skončení vysokoškolských studií - bylo to někdy v polovině dvacátých let - zahájil svou životní dráhu u knížete Schwarzenberka. Tam taky poznal svou příští ženu, mou maminku, která byla dcerou nadlesního Freiera, a která, tím pádem, první polovinu svého dlouhého života prožila ve velké rodině schwarzenberských zaměstnanců.

Druhou polovinu života na ten čas vzpomínala.

Na chvíli se chci ponořit do oné pokladnice vzpomínek, které maminka dávala k lepšímu, a které v jejím podání byly tak úsměvné ...

Ta nejstarší, snad stoletá, týkala se panského kočího s poněkud nepatřičným jménem Řezníček. Ten totiž vezl kdysi císaře pána na Hrad.

Když páni v Praze dostali z Vídně zprávu, že přijede císař pán, dělali si těžkou hlavu, kdo že odveze císařský majestát na Hrad. Koně totiž musejí celou cestu klusat a to hned tak každé spřežení nedokáže. Moje koně to dokážou, prohlásil pevně kníže pán. A skutečně - císař pán přijel zvláštním vlakem na nádraží a po slavnostním uvítání usedl do vyšňořeného schwarzenberského kočáru, kočí Řezníček práskl do koní, a ti krásným klusem dovezli císaře pána až na hradní nádvoří. Císaři se ta jízda bezpochyby náramně líbila, protože vystoupil z kočáru, vytáhl z kapsy zlaté hodinky a podal je kočímu. A ten se po celý život z těch hodinek radoval a rád se chlubíval, že vezl císaře pána na Hrad.

Knížeti pánu, u kterého můj dědeček zpočátku sloužil, říkalo se prudký. Jeho bouřlivé vzplanutí odcházelo stejně, jako přicházelo, následoval vždy čas vyjasněných vztahů, poddaný lid to bral a ctil. Jednou provedl hajný jakousi neplechu a kníže pán zahřímal: "Nechoď mi na oči!" Na druhý den se personál shromáždil k obvyklému raportu a hajný - nikde. Na jeho nedávný kousek už nikdo nepomyslil, spíš se jeden druhého ptali, zda se mu snad něco zlého nepřihodilo? "Kde vězí ten hajnej" burácela Jeho Jasnost. Konečně byl hajný nalezen a přiveden. "Jasnosti, voni říkali, abych jim nechodil na voči" praví zkroušeně. A kajícník, místo peskování, byl uvítán uvolněným smíchem.

Něco o mém dědečkovi.
Po každém honu se střelená zvěř vyrovnala do řad na volném prostranství - však se tomu říkalo výřad - střelci se ještě pokochali pohledem na své úlovky, odpočítaly se, sepsaly, ty lepší se prodaly na trhu, ty horší, potrhané a příliš prostřílené si rozebrali zaměstnanci za režijní cenu. Také můj dědeček, nadlesní Freier, zásoboval svou domácnost touto zvěřinou druhé jakosti. Ale nedělal to, jak by si snad někdo myslel, z prospěchu, nýbrž z oddanosti ke knížeti pánu, protože to byl nejjednodušší způsob, kterak přispět do knížecí pokladny. Ta mu obzvlášť ležela na srdci. Někdy zásoboval svou rodinu zbožím zcela neprodejným. Jednou poslal do kuchyně hajného s prostřílenou koroptví a se vzkazem, že stojí dvacetník. Potraviny financovala totiž paní domu z peněz na domácnost. Má babička si prohlédla koroptev zkušeným zrakem hospodyně, usoudila, že je samý brok, a že nemá ceny ani za mák a poslala hajného s prostřílenou koroptví zpátky. Hajný chodil s koroptví a s těmi manželskými vzkazy sem a tam, až konečně pan nadlesní kapituloval, vzkázal ženě, ať si tedy koroptev nechá zadarmo, ale bylo by přeci jen škoda ji vyhodit! A vytáhl ze své peněženky šesták a vhodil do knížecí pokladničky. Babička milou koroptev upravila a předložila svému muži v dobré víře, že si dopřává služební požitek a ne dobře zaplaceného ptáčka ...

Později řídil panství kníže Bedřich, který se stal poručníkem nezletilých princů po smrti knížete Karla. S dojetím vzpomínala maminka na tohoto knížete pána a na milou pozornost, které se kdysi jejímu otci dostalo. Když se její sestra vdávala - bylo to v listopadu - přišel ze zámku posel s kožichem - prý, aby se nám Freier nenachladil, až pojede s nevěstou v kočáře z kostela.

Příští majorátní pán, otec současného knížete, vyrůstal na Orlíku. Rád se procházel parkem a na ty procházky se oblékal dosti nedbale, na parádu si nepotrpěl. Ostatně tam nikdy nikoho nepotkal, leda svého hajného. Jednou však při takové procházce uviděl při cestě káru a z lesa se vynořil chlap s polenem. Spatřil ošumnělého mladíka - ani ve snu ho nenapadlo, že by to mohl být sám kníže pán - a zhurta spustil: "Nekoukej a pomoz mi s tím nákladem, než přijde hajný!" Kníže pán tedy přiskočil a pytlákovi pomohl. Hned se však vydal za hajným a vylíčil mu, co zažil. Ten okamžitě věděl, o kterého pytláka se jedná a patřičně se rozkatil. Kníže pán ho však zarazil: "Dovezte mu dva metry dřeva a pamatujte na něj každý rok", přikázal. "Ať nám nechodí do parku krást!"

Vrchnost - tak se označovala knížecí rodina - si nepotrpěla na okázalost. Paní kněžna vedla velkorysou domácnost, ale sama byla nenáročná. Někdy se dokonce stávalo, že v poledne ani nestolovala, kuchařka jí udělala omeletu a ona ji snědla rychle v kuchyni.

Děti vedla ke skromnosti. Prádlo se do omrzení přešívalo, chlapci nosili stejné košilky jako děvčata, našily se na nich sámky a ty se povolovaly, jak děti rostly. Pro další dítě se pak sámečky znovu našily. Kupoval se jen prvotřídní materiál a ten pak byl stálým zdrojem zaměstnání pro švadlenu. Za války - a možná, že i později, dostaly na prvního děti svůj příděl cukru a musely s ním vyjít do konce měsíce. Když se chystala svatba v příbuzenstvu a děti potřebovaly bílé punčošky, jak bylo tehdy v módě, rozhodla paní kněžna, že žádné se kupovat nebudou - děti dostanou její punčochy a zahnou se jim špičky. Nenáročnost ve vlastní rodině kontrastovala s velkodušností ve styku s okolím. Když přišel posel od strýce Arnošta vypůjčit si pro hosty deky, dala paní kněžna správci pokyn - vydejte dvě deky a odepište je z inventáře.

Druhou světovou válku prožila knížecí rodina v Čimelicích, na svůj zámek na Orlík se vrátila až po květnové revoluci roku 1945.

Krátce po válce starý puškař Hošek těžce onemocněl. Paní kněžna zařídila hospitalizaci na klinice v Praze, protože si přála, aby měl puškař nejlepší ošetření. Ale nadešla chvíle, kdy měl být Hošek z kliniky propuštěn. V té době se paní kněžna, ve vysokém stupni těhotenství, chystala z Prahy na Orlík. Bez váhání poslala své auto i se šoférem do nemocnice pro pacienta, nechala ho odvézt domů na Orlík a sama se vydala na cestu vlakem. Šoféra požádala, aby pro ni přijel na nádraží do Čimelic, až odveze Hoška domů.

Na Orlíku byl podomek - Černý se jmenoval - a ten si jednou usmyslil, že bude s dětmi chovat králíky. Princům se to náramně líbilo, až jednoho dne Černý usoudil, že dosti bylo krmení, a že ten největší ušák dozrál na pekáč. Poradil princi Karymu, tehdy asi desetiletému, aby ho prodal. Hoch se tedy vydal s králíkem za mojí maminkou a uzavřel s ní obchod. A hned běžel za paní kněžnou, aby se jí pochlubil. Jenže ta nikterak nesdílela synkovo nadšení. Popadla ho za ruku a hajdy zpět za paní Guthovou, aby ten obchod zrušila a přitom dítěti vysvětlila, že se to nesluší. Paní Guthová však stranila Karymu. "Jasnosti, nekažte tomu dítěti radost", přimlouvala se za chlapce a to naléhání mé maminky paní kněžnu obměkčilo. Na druhý den přinesl Černý od ní dárek - párek bažantů.

V nejhorších dobách totality zů stal v Čechách jediný Schwarzenberg, princ Arnošt. Byl několik let vězněný, a když byl propuštěn, našel u mých rodičů útočiště. Maminka mu uvolnila pokoj, kde mohl pobývat, kdykoliv se mu zachtělo, vařila mu jeho oblíbené polévky a kaše, stala se jeho pozornou hostitelkou, zatím co tatínek se stal jeho neméně pozorným posluchačem a diskutérem. Vzájemná úcta se ča sem změnila v upřímné přátelství. Když princ Arnošt na konci sedmdesátých let zemřel, napsal mamince kníže Schwarzenberg z Vídně: vím, že strýc u Vás nalezl druhý domov. Také ten dopis uchovávala maminka až do konce svého života.

Mé vyprávění zní jako adorace. Ale takové vzpomínky mé maminky na život dávno minulý skutečně byly a protože je dávala k lepšímu při návštěvách našich přečetných hostí, mohla jsem si je dobře zapamatovat a přenést na papír téměř doslova.

Od kolébky do hrobu se o nás starali, slýchávala jsem od svých rodi čů často na adresu knížecí rodiny. Když maminka pak opustila tento svět, ve svých devadesáti šesti letech a po téměř padesáti letech od doby, kdy zaměstnanecký poměr mých rodičů s rodinou Schwarzenberků byl násilně přerván, její hrob zdobil věnec a na něm dvě modrobílé schwarzenberské stuhy.

A tyto vzpomínky, dnes téměř neuvěřitelné, stejně jako vzpomínky na naše vlastní dětství, stejně růžové, nám pomáhaly překonávat protivenství minulých let.

Dr. Dana Seidl

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.