ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

Z dávné jihočeské historie
O PŮVODU RODU VÍTKOVCŮ PODLE RŮZNÝCH PODÁNÍ

Mocný rod Vítkovců vládl v Čechách po čtyři století a přišel k nám podle Stifterova známého románu ze sousedního Bavorska. Ještě významěji pak do českých dějin vstoupili jejich nástupci Rožmberkové - páni z Růže (Rosenberg), kteří do svého znaku přijali pětilisté plané růže. Často se uvádí, že to byla oblíbená květina Vítkovy manželky, hraběnky z Julbachu a Rohrbachu. Je jistě zajímavé poznat tuto bavorskou teorii o Vítkovcích od řady německých historiků a je paradoxem dějin, že každá strana prosazuje právě to svoje vylíčení událostí tak, jak jí to zřejmě nejvíce vyhovuje.

Tak se uvádí, že původními předky Vítkovců prý byli páni z rodu SchönheringBlankenberg, sídlící na východním břehu řeky Grosse Mühl (u nás zvaná Mihela) a jejich jméno se domněle odvozuje z místního jména Schönhering an der Vils v Dolním Bavorsku. Jejich jméno se poprvé objevuje v zápisech kláštera ve Frombachu a Sankt Nikola, kde byla i jejich rodová hrobka. Do roku 1145 byli nazýváni jen ze Schönheringu, od roku 1155 pak i z Blankenburgu. Podle německých historiků se měli objevit při řece Mihele někdy kolem roku 1140. Hrad Blankenburg stojí na skalách nad dnešním nádražím obce Neufelden (na trati Aigen - Linz) a dosud jsou patrné je ho hradní příkopy i zbytky hradebních zdí na ostrohu; kdy došlo k rozboření hradu není doloženo, ale pověst o tom vypráví, že se tak stalo jako trest za bezbožnost jeho majitelů.

Když rod vymřel v roce 1190, hrad dál pustl a proto využili jeho kamen né zdivo ke stavbě blízkého hradu Pürnsteina, který se poté stal sídlem hradní branné správy této části území pasovských biskupů, kteří nad zdej ším krajem získali svrchovanost v ro ce 1217. Vedlejší větev rodu Vítkovců v té době již sídlila trvale v Čechách. V historii se jméno Blankenbergů objevuje poprve na listině biskupa Chunrada pro klášter Osterhofen z 24. listopadu roku 1155, kdy je mezi svědky uveden Engelbertus de Planchenburg, další doklad je v darovací listině podepsané tímto Engelbertem na dvůr v Pasově z roku 1173. Ze zápisu v pamětním kodexu kláštera Sankt Nikola ve 13. století lze zjistit, že tento Engelbert byl donucen darovat tomuto klášteru část svých statků, aby znovu získal ztracenou milost pasovského biskupa Chunrada a ty pak přijal nazpět již jen jako pasovské léno - a to se rozkládalo právě kolem hradu Blankenberg, zatímco Haslach s okolím zůstával v jeho vlastnictví beze změn. O tomto muži se naposledy dozvídáme v roce 1168. Kolem roku 1188 vdova po něm Chunigunda - Kunhuta de Blankenberg získává po něm některé stat ky do osobního užívání. Prý existuje nesporný vztah Blankenbergů k později mocnému rodu Vítkovců v Čechách i k jejich potomkům, pánům z Růže.

Vítkovci jsou potomci zakladatele rodu - Vítka z Prčice, který je v Čechách uváděn jako šlechtic již v roce 1169 - podle záznamů milevského opata Jarlocha zemřel roku 1194. Rožmberkové jsou pak jednou ze čtyř větví rodu Vítkovců, založených čtyřmi syny prapředkovými, z nichž tři nesli též jméno Vítek: Byla to větev krumlovská, založená Vítkem starším z Krumlova (již v roce 1302 vymřelá), větev rožmberská založená Vítkem mladším a vyhaslá až smrtí Petra Voka dne 6. listopadu 1611, větev hradecká počínající Jindřichem z Hradce a konečně větev landštejns ká jejímž praotcem byl domněle Vítek z Klokot při Lužnici, u později vzniklého Tábora.

Jak bylo uvedeno, Blankenburgové zmizeli z dějin kolem roku 1190 a podle dochovaných listin se na jejich državách usídlili Vítkovci. Sám Vítek byl dne 27. října 1194 v Pasově, aby zřejmě převzal zmíněné statky a s největší pravděpodobností jsou Vítkovci mužskými potomky rodu Blankenbergů - konkrétně buď Bernharda nebo Ulricha z Blankenbergu. To by měla dosvědčovat listina uložená domněle ve schwarzenberském archivu na Orlíku datovaná roku 1220, kdy Vítek z Prčice prodával premonstránskému klášteru v Milevsku ves Kojetín, opatřená důležitou pečetí. Na ní je nápis výrazných typů liter WITKOS DE PLANKENBERC (písmena A, KE a B jsou méně zřetelná). Prčice je zde německy Perschyz. Právě zde se Vítek sám označuje za Blankenberga. Dále existuje listina v opise ze dne 6. července 1269, kde je při směně statků uváděn jako "urozený svědek" přímo Wittigo von Planchiberc. Podle toho lze soudit, jak uvádějí němečtí historikové, že Vítkovci byli skutečně potomky Blankenbergů - dědici jejich rodového majetku a tedy i hradu a označovali se i tímto přídomkem.

Je poměrně málo známé, že totiž Čechy v dávné minulosti sahaly jen k Vltavě, jak dosvědčuje listina vévody Leopolda VI. z 5. října 1208, vystave ná v Sankt Florianu, kde je psáno "Od břehu Dunaje v údolí až k řece, která se zove Moldau (Vltava)". Po skončení války o babenberské dědictví kolem roku 1255 vítězný český král Přemysl Otakar II. sjednotil území na jih od Dunaje podél toku řeky Enns - Enže s územím ležícím na sever od Dunaje v oblast nazvanou v roce 1264 Horní Rakousko - Oberes Oesterreich nebo také Oesterreich ober der Enns - Rakousko nad Enží. Současně byly hranice Čech posunuty dále na jih od Vltavy. Stalo se tak za vlády Petra Voka z Rožmberka, zakladateleVyšebrodského kláštera. Předtím tvořil hranici s Bavorskem potok Ježová - Igelbach od ústí do Vltavy u Dolní Vltavice, dnes je toto území většinou zatopené vodami Lipna. Tento potok pak mnohem později pomáhal spojit povodí Vltavy známým Schwarzenberským plavebním kanálem s Dunajem. Tady se te dy kdysi stýkaly Čechy, Rakousko i Bavorsko a dodnes se pro část lesů na levém břehu Ježové říká "bavorská niva - Die bayrische Au". Snad právě v tom čase mohli při změně zemských hranic zbudovatVítkovci daleko viditelný hrad Vítkův Kámen pro snadnější správu i ochranu svých statků (Wittinghausen) - bylo to před rokem 1277 a tento hrad dlouho platil za místo, odkud tento mocný rod pocházel. Brzy potom následovaly stavby hradů Rožmberk nad Vltavou (před rokem 1250), Krumlov (po roce 1266), Landštejn (kolem roku 1259)a Ústí nad Lužnicí u pozdějšího Tábora (před rokem 1261). Hrad Blankenburg v Mühlviertelu se pak ocitl stranou zájmu a byl ponechán svému osudu - postupně se rozpadal.

V Horním Rakousku nad řekou Ranna dosud stojí zbytky hradu Falkenstein, který snad byl kdysi nejmocnějším hradem v celém Rakousku a Štýrsku. Podle pověsti tento hrad mající vztah k českým dějinám založi la v roce 1100 Jutta z Peilsteinu - té jednou uletěl lovecký sokol a nalezli ho teprve třetího dne údajně právě na vysokých skalách nad prudkým tokem řeky Ranna. Podle tohoto sokola pak hrad dostal svoje pojmenování FalkensteinValchenstein. Tato Jutta byla dcerou hraběte Konráda I. z Peilsteinu v Dolním Rakousku a neteří markhraběte Leopolda II. Svatého, jejím manželem byl Otto von Marchland. V jedné dochované listině pasovského biskupa Regenberta z 21. října 1140 je poprve zmínka o tomto hradu - na ní je jako svědek jednání uveden Adalram de Valchenstein, syn bohatého Rudolfa z Pergu. Následníkem Adalramovým byl hrabě CalhochusKalhoch II., zakladatel známého kláštera Schlägl - Drkolná poblíž českých hranic - ten založil kolem roku 1200. Po Kalhochovi hrad Falkenstein zdědila jeho sestra Berchta - Perchta, která měla za manžela jednoho z posledních Griesbachů Walchuna II. (nebo snad Cholo) a z jejich manželství se narodila jediná dcera jménem také Perchta, později provdaná za Vítkovce Budivoje z Krumlova a Rožmberka. Jejich syn pak připojil k sokolovi ve znaku Falkenštejnů i pětilistou růži rodu Vítkovců - synem nebyl nikdo jiný než Záviš, zvaný též z Falkenštejna. Ten potom jako Vítkovec dosáhl ve svém životě těch nejvyšších hodností i jako nekorunovaný český král - vždy měl však v úctě svůj rodový hrad (přátelství i sňatky přes hranice v té době byly běžné a nic jim nestálo v cestě).

Slavný a mocný český král Přemysl Otakar II., jehož nejvěrnějším přívržencem i rádcem byl Vok z Rožmberka, založil po Vokově smrti v roce 1262 - vystaven nepřátelství jeho potomků - záměrně právě v jejich zájmové oblasti (kde již byl zesnulým založený Vyšebrodský klášter) klášter nový téhož řádu cisterciáků. Ten byl původně nazvaný Trnová či Svatá Koruna, později v upomínku na slavného krále Zlatá Koruna.

Podle překladu J. Mareše Jiří Neumann

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.