ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

KNÍŽECÍ ŠPITÁL V LIŠOVĚ

Psáno pro "Tradici" (časopis Schwarzenberských zaměstnanců, redigovaný archivářem PhDr. A. Marku sem v Třeboni) tehdejším vrchním lesním správcem Janem Jakšem v červnu 1938. K otištění však ne došlo v důsledku tehdejších politic kých poměrů a všeobecně napjaté situace.

Jako Lišovský rodák měl jsem již v mládí příležitost poznati život zestárlých knížecích dělníků v t.zv. "knížecím špitále" v Lišově.

Denně jsem vídával tyto "špitálníky" chodit do kostela na ranní mši sv. Nejvíce mě ale zajímali tito starci a stařeny v neděli, kdy si vykračovali zvlášť vážným krokem k blízkému kostelu, jsouce odděni ve svou "parádní uniformu". Vzbuzovali vždy zájem občanstva a zvláště nás dětí, ve svých bílých, po kolena dlouhých kabátech s modrým límcem a jedním modrým rukávem, modrými nohavicemi a s bílým kloboukem s modrou stuhou a modře lemovaným. Babky měly modré sukně, bílou pelerinu s modrým límcem a na hlavě černý, hedvábný šátek zavázaný pod bradou a na něm seděl bílý širák, jaký měli dědové.

Tyto uniformy se velmi dobře vyjímaly v tmavých lavicích, vyhražených "špitálníkům" v pravé lodi chrámové v zádi lišovského kostela. Ještě ale ví ce vynikly, jestliže vyrukovali "špitálníci" při náboženských slavnostech, jako Boží Tělo, Vzkříšení a pod. Bý vala jich hezká řada, snad 40 i více. Dodnes si pamatuji s jakou úctou jsem si vždy prohlížel tyto tajůplné posta vy. Dnes vím, že toho byla příčinou ta dobrá representace knížecího velkostatku.

Nebyl to ale jen ten krásný stejnokroj v knížecích barvách, který dobře representoval, byla to i pěkná, rozlehlá budova s knížecím erbem, na hlavní třídě pod kostelem, s loubovím kolem nádvoří a s nádhernou a rozsáhlou zahradou ovocnou a zeleninovou. Vedle dostatek naturálií, jako mouky, krup, hrachu a j., kterými byli udržováni "špitálníci" v dobré kondici s úměrným "kapesným", sloužícím na přilepšení. Jejich kuchyně si vyžadovala ročně několik set metrů palivového dřeva, které bylo dodáváno z polesí velechvínského. K pečení chleba sloužila velká pekárna. Byla zde velká místnost ku praní prádla, mandlování a pod. Zkrátka, nescházelo nic, ani šatlava, která měla sloužit k potrestání příliš bujných a haštěřivých dědků a bab; tato byla ovšem snad používána před dávnými a dávnými časy; v době mé paměti byla již jen raritou!

Bylo to skutečně vzorné starobní zaopatření sestárlých dělníků knížecího velkostatku povážímeli, že bylo založeno již před stoletími (snad v XVIII. stol.) a že by ještě dnes obstálo kritice v porovnání s podobnými, stávajícími ústavy. Knížecí špitály dohrály svou úlohu v důsledku zákonitých starobních pojištění dělníků a musíme přiznat, že ji hrály od začátku do konce skvěle!

Budova lišovského špitálu byla darována v roce 1936 městu Lišovu a nachází se v ní dosud poslední chovanka, pí. Marie Podruhová, nar. ve Kníně u Křtěnova, dne 25. III. 1865. Požádal jsem tuto babku o interviev a dozvěděl jsem se následující: Její manžel byl 40 roků kočím v knížecím dvoře v Olešníku; ona chodila na práci k témuž dvoru. Do knížecího špitálu v Lišově přišla v roce 1922 po ovdovnění; v tuto dobu bylo zde celkem 14 špitálníků. Letos je zde již sama, neb v roce 1937 zemřela předposlední špitálnice pí. Holubcová Anna a v roce 1936 poslední špitálník Pašek Matěj.

Jest jí zde samotné velmi smutno, ale ku svým dvěma synům, kteří jsou dobře situováni, jíti nechce. Dostává od knížecích 100 Kčs měsíčně na hotovosti a v naturaliích mouku, kroupy, rýži, hrách a j., vše jí prý úplně postačí k živobytí a je, co se toho týče, spokojená. Ze zahrady, kde je asi 100 ovocných stromů, patří jí polovina ovoce, druhou polovinu dostává okrašlovací spolek v Lišově za ošetřování stromů. Dříve patřil veškerý užitek ze zahrady špitálníkům, kteří se museli starat o ošetření stromů. "Parádní uniformu" již nedostává, ale dostává běžné látky, zimní i letní, na šatstvo a prádlo.

Dodržuje přesně povinnosti, které byly špitálníkům kdysi uložené, totiž: chodí třináctkrát v roce ku sv. zpovědi a modlí se třikrát denně předepsané modlitby, ze starých, ručně latinkou i šwabachem psaných, modlitebních knih. Když jsem se jí ptal "důvěrně", zdali se skutečně modlí a zpovídá, jak bývalo povinností, řekla, že tak činí ráda a bude se do smrti ráda modlit za knížete pána a všechny knížecí pány, protože byli na ni vždy hodni a měla se u nich dobře a nebýt toho, že je zde tak opuštěna a že musí přihlížet tomu jaký ruch panuje nyní ve kdysi tak tichém špitále v důsledku zřízení zde školní třídy a různých přestaveb, které zde město podniká, měla by zde spokojený život až do smrti - a ve vzlykavém jejím pláči končím interviev a tím také vzpomínka k zachování tradice "knížecího špitálu" v Lišově.

Originál tohoto článku jsem dostal od paní Huberty Jakšové (1894 - 1965), rozené Janovské. Její manžel vrchní lesní správce Jan Jakš (1885 - 1962) ve Velechvíně napsal tento článek pro časopis TRADICI, ale již nemohl být uveřejněn vzhledem k tedejší politické situaci. Dva snímky vrchního lesního správce Jana Jakše viz Obnovená Tradice ročník 1993, číslo 7, strana 12 a 13.

A. Nikendey

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.