ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

Schwarzenberkové a Bedřich Machulka, lovec a preparátor africké zvěře

Schwarzenberkové se zasloužili o výzkum fauny a etnografie severovýchodní a východní Afriky tím, že podporovali loveckou, sběratelskou a preparátorskou činnost Bedřicha Machulky, který byl vedle Emila Holuba naším největším lovcem, znalcem a milovníkem africké zvěře.

Machulka se narodil na Kladně 22. června 1875. Už v dětství ale s rodiči přesídlil do Prahy, kde bydleli v Truhlářské ulici č. 24. Na půdě tohoto dvoupatrového domu, v blízkosti Petrského náměstí, společně s Richardem Štorchem, o půl druhého roku mladším studentem, společně nad mapami a odbornými knihami připravovali svou africkou expedici. Bylo to v dobách, kdy se koloniální mocnosti rvaly o to, co z Afriky urvat a využívat. Právě tehdy se vrátil Emil Holub ze své druhé africké cesty, primán Machulka slyšel jeho přednášku na Žofínském ostrově a vzala ho touha po afrických dobrodružstvích a lovech africké zvěře. Slyšel i přednášky dalších velkých cestovatelů E. St. Vráze, Antonína Steckra a Josefa Kořenského.

Po pražské maturitě studoval ještě tři roky vyšší hospodářskou školu v jihočeském Táboře, kde ale víc času než učení věnoval přípravám na cestování. Učil se arabsky, střílet ze vzduchovky, jezdit na koni a podle Kunského každý den pilně četl o Africe a Holubovy cestopisy znal takřka nazpaměť. Takto připraven odjel i se Štorchem v Iistopadu 1898 přes Itálii a Maltu do Tripolska (dnešní Libye), kam dorazili prvního prosince a v jehož hlavním městě, plném orientálního kouzla, se usadili. Tady vybudovali základnu odkud se vydávali na lov a sběr zvěře, kterou výhodně prodávali vědeckým ústavům, zoologickým zahradám a tehdy velmi oblíbeným teráriím. Marně se však snažili podle svých původních plánů a úspěšných pokusů Steckera proniknout hlouběji do vnitrozemí. Bdělé turecké úřady je vždy vrátily. Tak strávili v Tripolisu tři a půl roku a tajně zhotovili i plánek tohoto města, které je dnes hlavním městem Libye.

V roce 1902 se 27letý Machulka vydává sám přes Egypt do Somálska a Keni a pak cestuje dál až na Seychely a Madagaskar, cestou pilně sbírá a loví africkou zvěř, zejména na severovýchodě Madagaskaru. Pokračuje na Maskareny a Srí Lanku (tehdejší Cejlon), kde se k němu připojuje Štorch a pak společně cestují Indií a dnešním Pákistánem do Karáčí a Maskatu, odtud pak do Íránu a tehdy zvěří bohatého ústí řeky Šatt el-Arab. Plují pak proti proudu řeky do Bagdádu, města 1001 noci. S velbloudí karavanou cestují do Sýrie, v poušti jsou ale přepadeni a o všechno oloupeni, takže jen s námahou dorazí přes Palestinu do Káhiry, největšího afrického města.

Samotný Machulka odjel odtud do Súdánu, do země, která byla tehdy velmi bohatá zvěří, proto se stala cílem četných loveckých výprav a velkou turistickou módou. Machulka společně se Štorchem využili tohoto trendu. Organizovali lovecké výpravy, zvané safari a za tučný honorář vodili bohaté turisty a lovce, mj. i Schwarzenberky a Rotschildy po afrických lovištích. Některé výpravy se konaly na lodích po Bílém a Modrém Nilu a jejich přítocích, jiné probíhaly na velbloudech po souši. Machulka byl vždy jemným, citlivým pozorovatelem a obdivovatelem přírody a zvěře, jejíž chování a zvyky bedlivě studoval a nebyl profesionálním zabíječem. Krajinu detailně zkoumal i po stránce geografické a etnografické. Proto si získal velkou oblibu jako vůdce loveckých safari. Vedl sedm loveckých výprav po Modrém a Bílém Nilu a jejich přítocích. Každá z nich stála 2-3 tisíce liber šterlinků. Dále vedl osm výprav suchozemských s jízdními velbloudy podél jižních hranic Sahary pásmem, zvaným sahel.

S vynikajícím rakouským etnografem Hugo Bernatzikem realizoval i expedici filmařskou po Modrém Nilu do Kordofánu, během níž natočili film Gari-gari a Bernatzik napsal vynikající stejnojmennou knihu o lidech a zvycích Súdánu. Expedice trvaly obvykle 6-8 týdnů, vodní se konaly v zimě, suchozemské zjara. Zhruba polovinu účastníků tvořili Češi, mnohé mu doporučil Schwarzenberk. Po skončení výprav podnikal Machulka sólové expedice do krajin jemu ještě neznámých, aby poznal terén, obyvatelstvo a zejména zazvěřenost kraje, a tak připravoval další safari. Již tehdy se stal mezinárodně proslulým a vyhledávaným organizátorem a vůdcem safari a patřil bez nadsázky mezi nejlepší světové znalce těchto afrických oblastí, kde prožil celkem sedmatřicet let svého života. V létě se vracíval do Čech, kde přednášel o afrických zemích, lovech a zvěři. Při jedné z nich ho zastihla první světová válka. Byl nucen narukovat, bojoval na ruské a italské frontě, kde byl zraněn.

Láska k Africe ho však neopustila. Vrátil se v roce 1923 znovu do Súdánu, odkud vedl, tentokrát už sám, další expedice, neboť jeho věrný druh Štorch onemocněl a v roce 1927 zemřel.

Tyto poválečné Machulkovy expedice mají už jiný ráz, než jaká měla předválečná safari. Vycházejí z Nairobi, vedou křížem krážem Keňou, Ugandou, severní Tanganjikou a severovýchodním Zairem (tehdy zvaném Belgické Kongo). Hlavní roli jako dopravní prostředek tu mají automobily. V roce 1925 oslaví Machulka padesátiny. Je stále obdivuhodně svěží. V automobilu jezdí s několika Afričany, kteří mu pomáhají při lovu a sběru v okolí jezer Kivu a Edvardova, na úpatí a svazích nebetyčného Ruvenzori, v hlubokých pralesích kolem řek Uelle a Ituri, kde pracuje i další náš krajan světově proslulý etnograf Pavel Šebesta.

Své sběry Machulka zpracovává a preparuje na Hluboké, v loveckém zámku, který mu Schwarzenberkové k těmto účelům velkomyslně propůjčují. Je jim za to hluboce vděčen, protože tu našel prostředí příjemné a dělné. V třicátých a čtyřicátých letech vyvrcholila tato Machulkova činnost. Jsou to předměty schwarzenberských a jiných darů Národnímu a Náprstkovu muzeu, jemuž věnoval (částečně se Štorchem) na 600 etnografických předmětů, vesměs velice vzácných exponátů ze severní a východní Afriky. Jejich výběr svědčí o Machulkově dlouholeté zkušenosti, sběratelské vytříbenosti a výborné znalosti kmenů, s nimiž se po léta setkával a s nimiž žil. Nalézají se mezi nimi vzácné předměty denní potřeby, zemědělské nářadí a nádobí, řemeslnické nářadí, ale i zbraně, ozdoby a umělecké předměty. Machulka sbíral všechno, co považoval za charakteristické pro život a práci různých afrických kmenů, aby demonstroval, čeho lidé používají při polní práci, lovu, při přípravě stravy, čím se zdobí a co na sobě nosí. Všechno pečlivě popisoval a třídil, jak v Praze, tak i u Schwarzenberků na Hluboké. Několik zmínek o tom je i ve starých ročnících schwarzenberského časopisu Tradice. Když je v Praze, chodí často do Národního muzea a pak na kávové sedánky do Akademické jídelny ve Vodičkově ulici, kde se setkává s milovníky Afriky, s cestovateli a zeměpisci Kořenským, Danešem, Dvorským, Jiřím Čermákem a dalšími, později i s profesorem Josefem Kunským. Ten má zálibu v cestovatelích a Machulku donutí, aby psal články do jeho Zeměpisného magazinu i do Sborníku Československé společnosti zeměpisné a aby sepisoval své paměti a zkušenosti z afrických cest. Machulka to dělá zpočátku nerad, je skromný a nerad o sobě píše. Později se však pod vlivem Kunského rozepsal. A tak vznikla z jeho pamětí a vzpomínek jediná, ale vynikající kniha " V Africe na stezkách zvěře. Vzpomínky afrického cestovatele a lovce." "Je po Holubových knihách nejlepším dílem, napsaným u nás o Africe. Je bezprostřední, střídmá, znalecká a živě zajímavá a tak po dlouhou dobu zůstane naší přední knihou o Africe," tak ji zhodnotil profesor Kunský ve svých Českých cestovatelích. Machulka se dočkal ale jen jejích korektur. Protože pracoval se Schwarzenberky, nebyl v oblibě u komunistického režimu. Zemřel naprosto chudý v pražské nemocnici Na Františku. Jeho kniha vyšla v Orbisu 1955, pak v roce 1957 německy v Lipsku u Brockhause a druhé její vydání české, ale i německé vyšlo v roce 1958.

Závěrem je nutno konstatovat, že jen díky Schwarzenberkům se Machulka vypracoval v jednoho z největších znalců africké zvěře, jehož světovou slávu znemožnil komunismus a Machulkova vrozená skromnost a společenská plachost. Byl společně se Schwarzenberky velkým mecenášem Národního a Náprstkova muzea. Pro Národní muzeum sbíral kromě velké zvěře i brouky, a to celé série a významné aberace. Národnímu muzeu zaslal i dotud neznámého obrovského zlatohlávka, který byl popsán jako nový druh a nazván Machulkovým jménem Mecynorrhina machulkai, dále sedm centimetrů dlouhého krasce, nazvaného Sternocera castanea rotschildi, předtím byly známy jenom tři jeho exempláře v pařížských muzejích. Do muzea se dostaly i dlouhé, Machulkou preparované řady hlav a souroží různých afrických gazel, antilop a buvolů z loveckých výprav Schwarzenberků, Auersperků a ThurnTaxisů. Jeho činnost podporovali a zčásti i umožnili Schwarzenberkové, proto jim patří dík za rozšíření a obohacení zoologických, entomologických a etnografických sbírek obou našich nejpřednějších muzejí. Doc. RNDr. Ctibor Votrubec, Ústav tropického zdravotnictví ILF, Praha

Doc. RNDr. Ctibor Votrubec,
Ústav tropického zdravotnictví ILF, Praha

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.