Sidonie Nádherná (1. 12. 1885 - 30. 9. 1950) pocházela z původně české selské rodiny z Nasyrova u Příbrami. Synové Martina Nádherného (1672 - 1746) založili dvě hlavní linie rodu. Zakladatelem rodu Nádherných z Borutína byl Bartoloměj Nádherný (1727 - 1805), mlynář. Jeho syn Jan Nádherný se stal v roce 1799 měšťanem v Praze a zbohatl na obchodu se železem. Patřil k sebevědomé měšťanské třídě, což dokazuje jeho portrét od Antonína Machka předního českého portrétisty - malíře. Jeho vnuk, krásný a elegantní Karel (6. 3. 1849 - 26. 3. 1895) se už psal rytíř Nádherný z Borutína a koupil v roce 1879 Vrchotovy Janovice od Vratislavů z Mitrovic. V roce 1883 se oženil s Rakušankou Amalií Klainovou z Wisenbergenu (24. 8.1854 - 20. 6. 1910) a 21. 3. 1884 se jim narodil syn Jan a 1. 12. 1885 jako blíženec svého bratra Karla - SIDONIE, Amálie, Karolina, Julie, Vilemína - pro všechny SIDI. Sidonie se svou jemnou a dychtivou duší se nemohla narodit na lepším místě. Intimní vytříbené prostředí zámku, bohatá knihovna plná anglické, francouzské, německé a latinské literatury, cestopisy a bohatá sbírka soch a obrazů. To bylo místo, kde se od mládí cítila nejlépe, byla to její bezpečná loď snů. Okouzlující tatínek,který miloval život a rychlé koně, podporoval její touhu sportovat. Mohla běhat po parku, plavat v rybníce, lyžovat, bruslit, jezdit na koni. Maminka sice uznávala, že jsou "von", ale k zoufalství anglické guvernantky Mary Cooney(říkali jí MayMay), si nejraději hrála a dováděla s dětmi, a vyprávěla jim příběhy, které se tak krásně hodily do tajuplných zakoutí zámku a parku. Sidi se mohla procházet pokoji, kde v Italském byla velká sbírka obrazů, v Modrém porcelán a gobelíny a v Napoleonském pokoji dobový nábytek a památky na velkého císaře. Ve starším bratru Janovi našla Sidonie spřízněnou duši, trávila s ním dlouhé hodiny v zámecké knihovně a mezi sbírkami.
Německy mluvila s rodiči, s brat ry a guvernantkou MayMay anglicky a česky s lidmi, co pracovali nebo přišli na zámek. I když ne příliš dokonale, což ji samotnou mrzelo.
Když bylo Sidi deset let, tatínek zemřel (26. 3. 1895 ve čtyřiceti šesti letech na tuberkulozu). Na matku zbyly starosti: péče o zámek, statky, tisíce hektarů polí, lesů, rybníků a později financování studií synů. Jan studoval v Heidelbergu a v Mnichově literaturu a výtvarné umění, Karel práva ve Štýrském Hradci a Sidonii bylo třeba přitáhnout ke hře na klavír, vyšívání a vůbec naučit jí desatero životního stylu urozených dívek. Ona si o sobě zatím napsala: nejneobratnější: ruční práce, temperament: nevyrovnaný,hlavní charakteristika: zručnost, záliba: literatura a poezie, představa štěstí: být nejlepší sportovkyní, představa neštěstí: být opuštěná.
Bratr Jan jí otevřel svět české a hlavně cizí literatury a v Praze a ve Vídni svět divadel a hudby. Z nohaté a hranaté Sidonie se v roce 1905, kdy začíná s matkou cestovat, stala půvabná zdánlivě křehká, ale v jádru silná bytost. Mužský svět zaznamenal novou zvláštně krásnou hvězdu na společenském nebi.
V roce 1905 podnikla Sidonie s matkou první nejvýznamnější cestu do Paříže. Pobyt byl naplněn kulturními zážitky: Louvre, Pantheon, Montmarter. Sidi byla okouzlena, zvláště když 26. dubna navštívily nejslavnějšího sochaře té doby - Rodina.
Také malíře Maxe Švabinského přivedl Jan do Janovic a i on byl Sidonií okouzlen. Nejstarší známý portrét Sidonie je perokresba s věnováním z roku 1907. Další pastelová kresba se po roce 1933 ztratila. Třetí je olej z roku 1908 a jediná barevná litografie z roku 1913. Existovalo asi 40 studií nejen k portrétům Sidonie, ale i jejích bratří a skicy janovického parku a okolí, vše vzalo za své v roce 1950 při velkém rabování.
S matkou, MayMay (která se stala přítelkyní a důvěrnicí) a s bratry Sidonie hodně cestovala. Itálie, Capri, Korsika jsou cíle jejich cest. Rok 1910 ale je pro rodinu osudný. Ve Vídni v sanatoriu 20. června zemřela milovaná matka, která se tak obětavě a úspěšně starala o celý velký majetek. Správu převzal nejstarší syn Jan, což pro něho znamenalo vzdát se svých uměleckých zájmů. Rozšířil hodnotu majetku o dvory Voračice a Křeštice a koupil četná umělecká díla. Pečoval o to, aby mohla cestovat Sidi a Karel.Itálie,Dalmácie,Řím, pak Anglie, v roce 1913 Sicílie, Tunis. To jsou místa, která navštívili. A Paříž, kde Sidonii portrétovala manželka Rilkeho, sochařka a žačka Rodina, Klára Westhofová. Byla to zdařilá busta z bílého mramoru a dlouhá léta zdobila janovický salon.
V roce 1913 přišla další nečekaná rána, už těžce nemocný bratr Jan odjel do Mnichova, kde se 28. května zastřelil. S tím se Sidonie těžko smiřovala, byli si tak blízcí, tolik si rozuměli. V říjnu téhož roku architekt Adolf Loos přivedl při své návštěvě Janovic s sebou pro Sidi osudového muže,básníka a spisovatele Karla Krause. Nazývali ho FackelKraus, podle časopisu Pochodeň, který vydával. V něm se snažil získat ve veřejnosti ohlas a sympatie pro své ostré polemiky, zejména proti prodejnému tisku. Byl malý, bledý, trochu zakřivený, zdál se křehký, jako by právě vstal po dlouhé nemoci, ale jeho hlas byl jako práskání biče a hned jako famfára. Nic mu nebylo svaté, všechno nevybíravě kritizoval. "Čím jí ten nýmand, ten vztekloun okouzlil?" ptali se přátelé i bratr Karel, který ho nesnášel. "Tvůj mrtvý bratr mne poslal do Tvého života" je verš v jedné básni Karla Krause, věnované Sidonii. "Největší, nejdražší, nejlaskavější, nejlepší,nejskvělejší a nejhodnotnější člověk. Někdy se mi zdá, že je posledním opravdu živým člověkem na této zemi. Nepotkala jsem tak silné srdce ..." to všechno si zapsala Sidonie do deníku. Kraus byl jako povodeň i pochodeň, unášel i spaloval. Několikrát se mu pokusila vymanit, ale nikdy se jí to nepodařilo.Protože vždycky, když už za ním zabouchla dveře, to byla ona, kdo je zase otevřel a za nimi stál a čekal Kraus s novou básní na její krásu. Bylo to neuvěřitelné, ta jeho oddanost, bylo to skvělé.
Dvakrát jí před Krausem měl spasit sňatek. Jen aby už odešel z jejího života a aby se už nemohl vrátit. Poprvé se s velikou pompou měla Sidonie provdat v Římě za hraběte Carla Guicciardiniho z Uselly u Florencie. Hrabě, z jehož paláce měla Sidi tak blízko do města plného umění, které měla tak ráda. Co si mohla více přát? Pokorný Kraus se smířil s porážkou a napsal báseň na rozloučenou, i tajný ctitel Rilke napsal báseň a ta měla být zhudebněna a zpívaná v kostele při obřadu. Vše už bylo nachystáno, když Sidonie v poslední chvíli svatbu zrušila a vrátila se jak jinak ke Krausovi. Proto bylo pro všechny přátele i bratra Karla zcela nepochopitelné, že se 12. dubna 1920 provdala tajně v klášteře Heiligenkreuzu za hraběte Maxe ThunaHohensteina. Svatba byla víc než skromná, místní vrátný a kostelník byli za svědky. O několik měsíců později Sidonie od manžela odešla, aby se s ním už nikdy v životě nesetkala a vrátila se definitivně ke Krausovi. Manželství bylo rozvedeno až v září roku 1933.
Od roku 1915 vlastnila Sidonie auto a jako vášnivá řidička podnikala s Krausem a MayMay cesty do Egypta, Cařihradu, Španělska, Německa i Irska. Po vzniku republiky vyjednával bratr Karel s Pozemkovým úřadem, aby zásahy do janovického majetku byly co nejmenší, což se mu úplně nepodařilo. Byly zabrány statky i půda o rozloze asi 360 hektarů. Zůstaly však Vrchotovy Janovice, Podolí, Voračice, lesy a rybníky. O to všechno se Karel se Sidonií začali intenzivněji starat. S velikou láskou pečovali o zámeckou zahradu a park, na jehož rekultivaci si pozvali největšího zahradního architekta té doby - Camilla Schneidera. Pokud sourozenci necestovali, zvali si do Janovic četné hosty: spisovatele K. Čapka a spisovatelku a zároveň Sidinu přítelkyni Mechtil du Lichnovskou, uměleckého historika biskupa Podlahu, politika Maxe Lobkovice a častými hosty byly i vnučky T. G. Masaryka. Všichni rádi zajížděli do útulného a kultivovaného prostředí, kde se vedly ušlechtilé rozhovory u kamenných stolů v parku v letních nocích za svitu svíček. A svět se zdál tak daleko ... Jenže nebyl.
Od začátku třicátých let Sidonie neskrývala strach a nenávist z nastupujícího fašismu.Nenáviděla Hitlera a doufala v jeho brzký pád. Přišel osudný rok 1939. Zatím, co někteří známí odešli do emigrace (Max Lobkovic s exilovou vládou do Anglie) Sidonie jako Češka srdcem zůstala doma a s MayMay prožívala všechny nastalé problémy. Němci si jí napřed chtěli získat. Matku měla Rakušanku a doma se víc mluvilo německy než česky. Ale Sidonie věděla, že pochází z českého kořene a vybrala si český osud. A od okupantů nechtěla žádné výhody. Spíš si svým chováním říkala o potíže. Například,když jí zabrali Němci majetek a zásoby, poslali jí jako zálohu milion korun. Sidonie peníze potřebovala, ale odečetla si z milionu osmdesát tisíc korun za ryby, které od ní Němci koupili a dosud nezaplatili. Ostatní peníze vrátila, aby bylo jasné, že to co jí vzali, nebylo na prodej, ale že to vlastně ukradli. Janovický zámek byl dán pod nucenou Správu. Ale Sidonii čekaly horší časy. V létě těžké bouřky se záplavami, v zimě množství mokrého sněhu a s tím další pohromy, to vše Sidonie snášela už s nemocnou MayMay, která v lednu 1942 zemřela a Sidi jí pochovala mezi své blízké. Aby zahnala vnitřní samotu, věnovala se horlivě práci na zahradě a v parku. Stavěla skleníky, sázela skalničky a okopávala své oblíbené rododendrony a azalky. Nosila holinky, pracovní šaty, vozila kolečka hlíny, oháněla se rýčem jako chlap, kouřila nejlacinější cigarety a odmítala jakoukoliv pomoc.
V létě roku 1942 uslyšela Sidonie nejhorší zprávu, které se bála, musela opustit zámek. Němci jí oznámili, že Vrchotovy Janovice se stanou součástí cvičiště SS, a celou obec vystěhovali. Sidonii dovolili odvést si veškerý majetek do nedalekého dvora ve Voračicích, do domu, který měl čtyři malé místnosti, bez vody a koupelny. Aby nebyla úplně sama, poslali jí přátelé z Prahy kuchařku. Ale i v temných a stísněných poměrech se začal ve Voračicích probouzet život. Slepice, ovce, kráva a pšenice na sýpce dávaly oběma ženám skromnou obživu. Jen jedinkrát po dobu války požádala Sidonie Němce o milost, když o Dušičkách v roce 1944 chtěla navštívit hroby svých drahých. Všem obyvatelům z vystěhovaných Janovic se v určitý den a hodinu té milosti dostalo, jen Sidonii nikoliv. Ale přece se Sidonie dočkala, nenáviděný Hitler a nenáviděný režim padl, hrozná válka skončila. Byl to nádherný pocit, když šest vojáků v ruských uniformách, zaprášení a pomačkaní se objevili na voračickém dvoře. Těhle vojáků se nemusela bát, uvítala je, jak nejlépe dovedla a postoupila jim jednu místnost s vchodem do dvora, aby se po tak dlouhé a strastiplné cestě vojáčkové dobře vyspali. Ti ale nespali, prohledali stavení a sebrali co se jim líbilo: slepice, ovce, sloupkové hodiny i čerstvě zabité prasátko. Též auto v kůlně. Když se Sidonie s kuchařkou vydala v bryčce s koníkem do Janovic, zjistila, že zámek je obsazen tentokrát Rudou armádou - a tam jí vzali i toho koníka.
Návrat do zámku byl zatím v nedohlednu a euforie z osvobození byla rychle odvanuta pryč tvrdou realitou. Bylo jí šedesát, stýskalo se jí po zámku a parku a uvědomovala si, že začíná nějak těžko chápat, co se kolem ní děje. Koncem roku 1945 se konečně mohla vrátit do Janovic. Do zničeného zámku zatím uložila bedny s mobiliářem a nastěhovala se do domu lesního úřadu.
Byla velice nemocná, ale já se domnívám, že zemřela na bolest duše, steskem po místě, které nadevšecko milovala a kam se tak ráda vracela ze všech těch velkolepých cest. Netušila, že přijde jednou doba, která smete režim, co jí nejvíc ublížil, že se najdou lidé, kteří na ní nezapomněli a nebo je okouzlila i přes propast času, a ti se postarají, aby její místo na janovickém hřbitůvku už nebylo prázdné. Dne 25. května 1999 se Sidonie vrátila domů. Na náhrobku v Anglii měla nápis: Kde domov můj, kde vlast má? Už zase je na zámku ve Vrchotových Janovicích a voní jí tam azalky.
Od roku 1979 / 25. 9. / na nočním nebi září planetka s jejím jménem Nádherná.
Ramešová Hedvika
Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015