ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

Staré, již zapomenuté řemeslo
SMOLAŘENÍ V LESÍCH

Na některých místech v našich lesích můžeme ještě dnes nalézt zbytky po dřívější velice nešetrné těžbě pryskyřice ze stojících stromů - po starém smolaření. Přitom nejčastěji bývají v té nejcennější oddénkové části staré borovice, které jsou proto napadány hnilobou a tak dochází ke znehodnocení dříví vhodného na dýhy, obrazové rámy, nábytek apod. a současně i k narušení stability celých porostů.

V minulosti bývala přírodní pryskyřice velice hledanou surovinou, její těžbou bylo zaměstnáváno několik specialistů - smolařů, jejich řemeslem, dnes již zapomenutým, bylo tedy smolaření. I když tento zdroj obživy řady lidí na venkově prakticky zanikl během 19. století s rozvojem průmyslu, docházelo u nás k jeho vzkříšení v průběhu 2. světové války a i po roce 1945 z ryze ekonomických důvodů - a to přes četné protesty lesníků. Dokonce státní hospodářské plány v období tzv. socialismu u nás jmenovitě předepisovaly těžbu i dodávku přírodní pryskyřice. Naštěstí dnes již smolaření v našich lesích připomínají kromě poškozených starých zasmolených stromů pouze dochované zbytky starého nářadí smolařů i původní zprávy uchovávané v archivech i popisy této práce ve starých knihách.

Podle Naučného slovníku lesnického (1960 - ČSAV v SZN Praha) je přírodní pryskyřice směs pevných nebo polotuhých látek složených z uhlíku, vodíku a kyslíku i látek aromatických (balzámy) vytvořená v pletivech dřeva, nerozpustná ve vodě, ale pouze v organických rozpouštědlech. Jsou to rostlinné sekrety jež vznikly buď normálním způsobem jako produkt přeměny látek a zůstávají na místě vzniku, nebo se vylučují vlivem zranění na povrchu stromů. Na vzduchu oxidují vzdušným kyslíkem a tvrdnou, nebo se polymerizují vyprýštěním na povrch a rychle ztrácejí těkavé silice. V běli dřeva je pryskyřice v tekutém stavu, v jádru je tuhá - kromě modřínu, kde tekutou pryskyřici roní i jádro. Na poranění nejlépe reaguje borovice a to poznali i naši předchůdci. Při těžbě pryskyřice se poškozují zraňováním jen pryskyřičné kanálky příčné, ale jejich spojení s podélnými umožňuje výron pryskyřice i z okolních kanálků podélných, po poranění ovšem vznikají i další četné kanálky tzv. patologické a ty se spojují s normálními a zvyšují výron pryskyřice. Po poranění výron ustává obvykle po 24 - 36 hodinách, znovu se naplní zhruba za jeden týden, ale to vše závisí od polohy i počasí. Výron u smrku je sice pomalý, ale trvalejší než u borovice, trvá několik let. U modřínu se hromadí tekutá pryskyřice často ve vnitřních trhlinách dřeva v tzv. smolnících, proto se těží jen hlubokými vrty zabíhajícími až k jádru kmene. U jedle pryskyřičné kanálky ve dřevě chybějí a proto se její pryskyřice někdy těžila jen z nádorů na kůře kmene.

Je potřebné ještě uvést definici smolaření též podle uvedeného slovníku: "Těžba pryskyřice neboli smolaření je získávání pryskyřice ze živých jehličnatých stromů. Pryskyřice se těží tím způsobem, že se stromy úmyslně zraňují a tím se vyvolává ronění pryskyřice, která se zachycuje a pak dál zpracovává". V minulosti patřilo smolaření mezi tzv. vedlejší lesní výtěž a smůlu pro svoji práci potřebovali ševci, jircháři, bednáři a další řemeslníci. Smolaření a smolaři jsou u nás doloženi již od 13. století.


Americký způsob těžby pryskyřice
se sběrnou nádobou
Místy tuto práci, poskytující skromnou obživu venkovanům, zcela rozumně osvícená vrchnost zakazovala a přestoupení zákazu i dost tvrdě trestala. Takové zákazy najdeme v řadě starých instrukcí původních lesů vrchnostenských, ale i obecních. Dokonce někde mohl lesní personál, v té době "myslivci", člověka přistiženého při smolaření na místě zastřelit doslova jako škodnou zvěř. Přesto, ale mnozí lidé v této činnosti pokračovali a riskovali tak přistižení i následný trest. Jinde naopak za povolení ke smolaření vybírali do vrchnostenských pokladen celkem nízké poplatky, které nikdy nemohly pokrýt škody způsobované na lesních porostech.

V minulosti poznal každý hned smolaře podle vzhledu. Protože se dá smůla jen velice těžko smýt a ještě se na ni nalepují další nečistoty, patřili tito staří řemeslníci k těm nejšpinavějším obyvatelům vesnic nacházejících se poblíž nebo i uvnitř lesů. A není zase tak dávno, kdy na venkově matky říkaly svým dětem, že jsou tak zašpiněné jako smolaři - prostě "zasmolené", což občas používáme ještě i dnes.

Výstroj smolaře byla celkem jednoduchá: hrubá režná zástěra, sekyra a škrabka, později smolařská telice, různé nádobky na "smůlu" a koš, v němž odnášeli z lesů misky naplněné pryskyřicí. Tu pak doma čistili, přepouštěli a ukládali do soudků, v nichž ji odváželi na prodej zájemcům na trzích.

Jak již zmíněno je podle obsahu pryskyřice ve dřevě na prvním místě borovice. Ta obsahuje od 3 do 8% (nejvíce jádro a pařezy), smrk má 1 - 2% a jedle pouze 1%. Pryskyřice má dezinfekční účinek a zabraňuje vnikání hniloby uzavřením menších zranění nebo i prosycením části buněčných pletiv pryskyřicí. Naši předkové věděli ze zkušeností, že je nejvhodnější využívat ke smolaření právě borovici i že nejsmolnatější je jádro kmene a především jádro smolných borových pařezů, které v zemi zůstaly po dobu 8 - 10 let od pokácení stromu. Takové pařezy dobývali pracně ručně a teprve později různými stroji - klučkami, často i za pomocí trhavin. Smůlu z nich pak získávali velmi primitivně v jamách, pecích, kotlích a později i v retortách. K zajímavostem jistě patří i to, že v carském Rusku měli v provozu zvláštní pece zvané "kožuchovky". Ty poskytovaly z 1 m3 smolného dřeva výtěž zhruba 7 - 19 kg terpentýnových silic a 40 - 42 kg smůly. Naše dřeviny se liší množstvím silic obsažených v pryskyřici: u borovice je jejich obsah 34%, u smrku 32%, u modřínu 38% a u jedle dokonce 60%. Smolaři ale při své práci nikdy nedosáhli plnou výtěž, protože silice rychle vyprchávaly jako těkavé látky do vzduchu a tak získávaly obvykle o 10 - 12% méně. Důležitým faktorem při smolaření byl vždy pokles teploty pod 12 °C, od kdy se zvyšuje vazkost pryskyřice a proto se snižuje její výron ze stojících stromů. Uvedená teplota byla proto v minulosti hranicí pro pásmo smolaření. Obvykle se smolařilo po dobu deseti let v porostech k tomu určených, jejich věk byl vždy nad 40 roků a na stromech od výčetního průměru 30 cm. Ještě v Instrukcích Státních lesů a statků po roce 1945 zdůrazňovali, že smolařit po dobu delší než 10 let je dosud "neprozkoumané".

Přirozeně vyschlá pryskyřice je křehká, říkalo se jí obvykle "barras" - síra. Pryskyřici ze smrku, obzvláště rychle na vzduchu schnoucí, říkali "burgundský var" nebo i "pivní rek" - byla těžko rozpustná v terpentýnovém oleji a proto při smolaření používali piv ní sudy. Nejcennější bývala modřínová pryskyřice, které říkali "benátský terpentýn", ta byla vhodná pro výrobu laků i barev na porcelán, malby na dřevo atp. V minulosti smolaři těžili i jedlovou pryskyřici, kterou nazývali "kanadský balzám", ta byla vhodná ke klížení optických skel na dalekohledy i mikroskopy. Tvrdá část po oddělení terpentýnových silic byla kalafuna, používaná při výrobě mýdel, papíru, ale i na zdrsnění žízní smyčcových nástrojů.

Jak si vlastně ti staří smolaři počínali při své profesi? Vybrané živé stromy označovali zprvu jen sekera mi, později pro tento účel upravenými vrtáky i speciálními smolařskými teslicemi a tak vyvolávali zvýšené ronění pryskyřice. Tu zachycovali do různých nádobek nebo ji prostě po ztvrdnutí odsekávali a tak sbírali a dál ji později primitivně zpracovávali. Přitom vždy dbali, aby v ní při sběru bylo co nejméně nečistot, především zbytků kůry. Převážně ji těžili z běle stromů a to obvykle od jara po dobu sedmi až osmi měsíců v těch nižších polohách. Po sebrání ji hned ošetřili, dobře věděli, že se na vzduchu rychle znehodnocuje a původní hustá lepkavá pryskyřice se mění v bílou, šedou nebo hnědou tuhou hmotu - již bez cenných silic. Uvádí se, že pryskyřice ztrácí během tří až šesti dní polovinu obsahu terpentýnových silic a delší dobou stání na vzduchu se jejich obsah dál snižuje až na 3 - 5%. Těkavé silice totiž vyprchávají velice rychle, nastává oxidace, polymerizace a krystalizace jejich složek.

Pro ucelenou informaci o starém smolaření v našich lesích je nutné uvést přehledně i základní způsoby těžby "smůly", které byly postupně propracované až do detailů:
Na smrku se používaly tzv. lizinové způsoby těžby pryskyřice - převážně se jednalo o dlouhou užší lizinu, která zajistila dlouhodobé ronění. Přitom se dřevo zraňuje jen mělce, jedná se o pouhé odstranění kůry stromu - ronění pak trvá několik let a nemusí se obnovovat jako u borovice. Ronění je velmi pomalé a čtvrtým rokem dochází k jeho zmenšení. Na jednom kmeni se vytvářely současně 2 - 4 liziny, zaschlá pryskyřice se seškrabuje jen jednou za rok a výtěž je malá. Tento způsob byl a je vždy neúnosný, protože dřevo smrku není tak odolné jako borovice a rychle je napadají dřevokazné houby - zejména též červená hniloba. Pryskyřici sbírali také z náhodně poškozených stromů (např. vozy apod.), ale často i zvěří (loupání).

U borovice, která byla v minulos ti pro smolaření nejdůležitější dřevinou, se používal právě způsob lizinový. Z jedné liziny byla roční výtěž pryskyřice 1 - 5 kg.

U modřínu se využívalo jeho schopnosti vytvářet smolné pecky - smolníky,to jsou uzavřené dutiny vzniklé hlavně ve spodní části kmene i v trhlinách způsobených např. větrem. Tyto dutiny jsou vyplněny tekutou pryskyřicí - ovšem smolníky se nemusejí vytvářet u každého stromu. Zde pryskyřici těžili hloubkovými vrty pronikajícími do dřeva buď se sklonem směrem dolů - ty se zavíraly dřevěnou zátkou, nebo i směrem nahoru a pak se pryskyřice zachycovala do sběrné nádobky. Z vývrtů bylo možno těžit pryskyřici i po několik let a jeden vývrt poskytl za rok 100 - 300 g. Tento způsob byl také krajně nešetrný, silně poškozoval cenné modřínové oddénkové dřevo.

Na jedli nebylo možné používat normální těžební postupy, protože u této dřeviny se pryskyřice hromadí pouze v dutinách - nádorcích pod kůrou i nad ní s obsahem tekuté pryskyřice. Zde těžba spočívala v napichování takových nádorků odspodu ostrou kovovou trubičkou nasazenou v zátce sběrné nádoby, obvykle lahve, pryskyřici vymačkávali pracně z těchto nádorků do lahve. Z jednoho stromu se získalo 30 - 50 g velice cenné pryskyřice.

Pro doplnění informací ještě podrobnosti o způsobech těžby pryskyřice, které se u nás v minulosti, ale i jinde používaly:


Lizinový způsob těžby
pryskyřice na smrku
Lizinové - při nich se odstraní kůra i slabá vrstva dřeva - běle ve svislém pruhu, lizině, která se postupně prodlužuje i rozšiřuje. Staré lizinové způsoby nepoužívaly okřínu ani sběrných nádobek, později k zachycování vyroněné pryskyřice používali smolaři okřínu, což je prohlubeň vysekaná sekerou na konci liziny nebo zhotovená zaobleným dlátem. To byly způsoby lizinové - okřínové (rakouský, německý, americký). Novější způsoby již nepoužívaly velmi poškozujícího okřínu a při nich se pryskyřice zachycovala již do zvláštních sběrných nádobek. Kůra i běl se nasekávaly do dvou k sobě skloněných lizin, v nich črtákem dělali drážku. Existovala pak i řada způsobů používajících drážkových lizin, při nichž se na lizině postupně vyřezávaly šikmé mělké drážky, kterými pryskyřice stékala do sběrných nádobek. Přitom se volil postup vzestupný nebo sestupný, případně se oba kombinovaly. Kromě uvedených způsobů býval oblíbený ještě starý francouzský, při něm se liziny vysekávaly teslicí a pryskyřice stékala na plech a z něj do nádobky, přitom vznikalo 6 - 8 lizin na jediném kmeni! - byl to způsob právem zvaný "k smrti".

Vrtové způsoby spočívaly v navrtání dřeva do hloubky a sběru vyroněné pryskyřice, případně přímo z vrtů. Ve své době byl moderní americký způsob, který spočíval ve vyvrtání otvoru o průměru 8 cm kůrou až na běl a dvou vrtů pod úhlem 45 stupňů šikmo nahoru na obě strany další vývrty o průměru 2 cm a hloubce 10 - 20 cm - to byly tzv. sběrné vývrty. Vývrty se pak obnovovaly po 1 - 3 měsících novým vrtáním v běli, pryskyřice se jímala do sběrných nádobek. Německý způsob byl podobný, ale vrty do běle šly šikmo dolů tak, aby se oba sbíhaly a vyústily do odtokového otvoru. Horní konce se uzavíraly zátkou. Další způsoby byly podobné, např. maďarský, Kubelkův a další. Takové vývrtové způsoby byly všechny pro živé stromy ty nejbrutálnější a nejvíce poškozovaly cenné oddénkové dřevo.

Jiné způsoby získávání pryskyřice spočívaly v její extrakci ze smolného dřeva pařezového, vlastní extrakce se prováděla z pařezů rozsekaných nebo trhavinami rozstřílených rozpouštědly jako benzen, gasolin atp. Pryskyřice se získávala i destilací smolného rozštípaného dřeva vodní parou nebo suchou destilací. Tak se získávaly produkty horší kvality - lze ji, ale získat i při výrobě sulfátové buničiny (sulfátový terpentýn a talový olej).

V nedávné minulosti patřily mezi země s velkou produkcí přírodní pryskyřice bývalý SSSR, USA, Indie, Pakistán, Vietnam, dále Francie, Španělsko, Portugalsko, Polsko i další země. K popisu starého smolaření je třeba ještě uvést, že se pro zvýšení ronění pryskyřice ze živých stojících stromů používala někde i chemická dráždidla, jako např. 50 procentní lihový roztok nebo roztok kyseliny sírové ve vodě, nebo i 25 procentní kyselina solná, auxinové preparáty - stimulátory atp. Jenomže potom bylo tím více smolaření drastičtější a často doslova pro lesy zničující.

Po éře přirozené pryskyřice přišla doba pryskyřice syntetické - umělé. Ta se získává v různých druzích i kvalitě např. z uhlí, vápna a vody, nejvýznamnějšími surovinami jsou fenol, kresol, folmaldehyd a močovina, kafr, petrolej, glycerol, melamin aj. Plnou náhradou přírodní pryskyřice jsou dnes i různé další syntetické látky rozvinutého chemického průmyslu.

Dalším zpracováním surové přírodní pryskyřice se získávaly suroviny potřebné pro průmysl - terpentýn pro laky, barvy, krémy; vosky i bělení různých výrobků nebo pro výrobu syntetického kafru. Kalafuna se používá při výrobě mýdla, papírů, barev, laků, v průmyslu gumárenském, textilním i potravinářském i v průmyslu chemickém při výrobě plastických hmot a izolačních materiálů, v hutnictví i jinde. Za zmínku stojí připomenout speciální použití pryskyřice v podobě jedlového terpentýnu v optickém průmyslu a mikroskopické technice - má totiž index lomu světla blízký sklu, zůstává průzračný, je lepivý a nekrystalizuje.


Okřínový způsob těžby.
Modřínový terpentýn, jak již uvedeno zvaný benátský balzám, sloužil k výrobě jemných barev i laků pro umělecký průmysl, protože nepraská a proto netvoří trhlinky. Je ještě další zajímavost o přírodních pryskyřicích. Kromě terpentýnového oleje obsahují kalafunu i rostlinné slizy a gumy u určitých dřevin a ty pak roní tzv. glejopryskyřice - jako jsou vzácná myrha, kadidlo, ale i kopál apod. Existují i pryskyřice fosilní, ty jsou pozůstat ky dávných dob geologických ve formě cenného jantaru nacházejícícho se v mořích.

Na závěr našeho pojednání o smolaření uveďme ještě zhodnocení vlivu smolaření na les: Vždy se jím snižuje přírůst stromů i celých lesních porostů. Semena i šišky zraňovaných stromů jsou menší a semenáčky z nich vzešlé jsou celkově choulostivější. Nejhůře ze všech našich druhů borovic snáší smolaření borovice lesní, naopak nejlépe borovice černá, velice špatně je snáší smrk.

Z okolí lizin i z jejich vnitřku je doložené silné poškození dřeva a tak se snižuje jeho upotřebitelnost i hodnota. Stromy i celé porosty jsou po smolaření vlivem dřevokazných hub a hnilob náchylnější ke sněhovým i větrným polomům a současně se silně snižuje jejich odolnost proti některým hmyzím škůdcům, zejména kůrovcům. Smolaření vždy v minulosti silně zvyšovalo vznik nebezpečných lesních požárů. Všeobecná shoda panovala v tom, že smolaření silně narušuje estetický ráz lesa.

Je bezesporu proto dobře, že se v našich lesích zcela upustilo od smolaření, které bylo vždy vůči živým stojícím stromům krajně nešetrné a zcela odporovalo současným zásadám ochrany přírody a lesů. Proto je dnes u nás i v řadě dalších zemích striktně zakázané. Tak o této staré zaniklé profesi smolařů můžeme nacházet řadu dokladů již jen ve spisech uložených v archivech a seznámit se blíže s používaným nářadím v expozicích muzeí.

Neumann Jiří

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.