Když se chceme zabývat historií této půvabné barokní stavbičky, musíme začít až ve středověku. Roku 1483 udílí král Vladislav II. svému prokurátorovi Janu Tluksovi z Vrábí a v roce 1500 rozšiřuje všem dědicům k čimelickému panství právo sekání a lovení - "ius lignandi et venandi", tj. "k tvrzi čimelické sekati dříví k stavění i k palivu a vedle toho jeleny, laně, srny, vepře a medvědy honiti". Toto, zvláště lov vysoké zvěře, bylo mimořádnou výsadou, o kterou pozdější majitelé čimelického panství v 16. a 17. století vedli s lesy spravujícím královským městem Pískem vleklé spory. Ty začaly již v roce 1537, kdy už vlastnili čimelické panství Dejmové ze Střítěže, kteří káceli a užívali lesy a Písečtí dokonce proto panu Dejmovi posílali "stížné listy" ke královské komoře. Tento spor se opět rozhořel v letech 1604 až 1615, který ukončil potvrzením Dejmových výsad v Čimelicích 11. 6. 1916 sám císař Matyáš. Písečtí však již za rok začali potvrzené výsady rozporovat. V třicátých letech 17. století se nový majitel Plot z Kaňařin svého práva dožadoval u císařské ho správce města generála Martina de Hoed Huerty, ten však jeho požadavky ignoroval. Po jeho smrti se již vdova Plotová obrátila se žalobou na písec ké k české komoře. Písečtí kontrovali a panství ujavší se mladý Karel Aleš Plot v lesích hospodařil jako ve vlastních. Došlo to dokonce tak daleko, že odvážel v Ostrovcích vytěžené dřevo Píseckými do Čimelic a bránil jejich hajným dřevo prodávat. Plot byl špatný hospodář a panství hluboko zadlužil. O jeho finační situaci se dověděl nejvyšší obrist císařské armády Jan Jindřich Bissingen. Skoupil převážnou část Plotových dluhů a ten pod jejich tíží mu čimelické panství za 19.500 kop míšenských grošů v roce 1686 prodal. Samozřejmě že ihned začal uplatňovat právo k užívání lesů. V tvrdosti a nevybíravosti prostředků v mnohém předčil své předchůdce. Jeho excesy vyvrcholily krvavým incidentem v červnu roku 1690. Ostrovečtí písečtí poddaní pásli dobytek v líštanských (patřících k píseckým) lesích, což objevil Bissingenův myslivec Mates a spolu s pomocníkem Pazderníkem dobytek odehnali do Čimelic. Ráno 19. června se osobně vypravil sám pan Bissingen se svými lidmi, aby překazil pasení dobytka. Ostrovečtí se shlukli a došlo ke střetu, kdy myslivci sedlák Řehoř zlomil tesák, pan Bissingen mu uťal ucho a sám také utržil ránu, což jej rozběsnilo tak, že kordem bil kolem sebe, až jej přerazil. Vzteky poručil myslivci zastřelit ostroveckého Vavřince Kosilku, ale naštěstí ručnice selhala, takže nedošlo k nejhoršímu. Podrobnosti jsou beletristicky zpracovány Vladimírem Šindelářem v "Příbězích zpod šibenice". Pan Bissingen nadále se "do lesů vkládal, dříví porážel, vyvážel a prodával, žalobám píseckých se vysmíval a předvolání k několika komisím, jenž místodržitelství nařídilo, za hřbet házel, nejapnými výmluvami se oháněl a předložení svých výsad odpíral". V roce 1706 se po smrti svého otce stal dědicem Karel Bohu mil (psaný Amadeus nebo Gotlieb) svobodný pán z Bissingenu, naroze ný v roce 1686. Pro jeho nezletilost do roku 1709 spravovala čimelický statek jeho matka, ale již rok po převzetí správy 27. 8. 1710 uzavřel s píseckou obcí dohodu, k níž dal osobně podnět císař Josef I.: zřekl se práva "sekání a lovu na království" a Písek mu za to dal do vlastnictví celý lesní revír Líštanský (později zvaný Karlovský) o výměře více jak 700 korců (cca 500 ha).
V roce 1710 se Karel Bohumil oženil s Ludmilou Juditou Franchimontovou z Franchenfeldu, jejíž otec Mikuláš František byl pánem na Nemyšli, Nalžovicích, Knovicích a Červeném Hrádku a byl císařským radou, doktorem filosofie a mediciny, pocházející z osvícené a umění milovné rodiny.
Již za rok po svatbě se na kopaninských polích jižně od řeky Lomnice směrem k Cerhonicům pustil do výstavby nového, zřejmě z valné části dřevěného, panského dvora s ovčínem, zprvu nazývaným Líšťanský, či pro velkou vzdálenost od Čimelic Vystrkov.
Panství zdědil syn Karel Bohumír (Gotfried), jenž se již v roce 1740 oženil s Apolonií Rosalií Wratislavovou z Mitrovic. Zřejmě ještě za zásluhy svého otce a možná i za účast na holdování české šlechty nově korunované královně Marii Teresii (v květnu 1743) byl v roce 1747 povýšen do stavu říšských hrabat.
Karlovský zámeček lze popsat jako jednopatrovou stavbu s převýšenou střední částí oválného půdorysu s přisedajícími křídly (připomínající motýlí), po stranách konkávně prohnutými. Střední, výškově přesahující část je konvexní, s oválným plochostropým sálem, krytá zvonovitou střechou, k níž přisedající čtyři rizality mají střechu valbovou. Prodloužení delší osy elipsovitého sálu směrem k východu pokračuje alejí vedoucí k rybníku Netušilu, směrem k západu protíná obě brány a podél ně střed celého dvora. Vročení jeho výstavby na počátek 30. let 17. století podporuje i skutečnost, kterou osobně pamatuji: v přízemí v oválných místnostech byl nábytek tak říkajíc na míru, malovaný v raně rokokovém rustikálním stylu (ve výplních s holandskými motivy), z něhož se několik kusů dostalo ve svozech po roce 1949 do zámku Orlík (velké stojací hodiny, kredenc, sedací lavice s truhlovým prostorem apod.). V ostatních místnostech již byl mobiliář od 17. století po empír (intarzovaná kredenc s původní kameninou a porcelánem, stoly, komody, soubor klasicistních židlí s rotangovými výplety a unikátní ozdobná empírová klec s akváriem v podobě osmibokého chrámku, stolní hodiny apod.). Zámeček nebyl koncipován k dlouhodobějšímu bydlení. Měl sloužit pouze k příležitostnému pobytu v době lovů nebo odpočinku při romantických výletech do bukolického prostředí volné přírody.
Hrabě Karel Bohumír Bissingen měl tak trochu smůlu - v roce 1767 došlo k požáru čimelického zámku, při němž byla značně poškozena i řezbářská výzdoba kaple. O její renovaci požádal mladého Ignáce (Hynka) Hammera, který již působil v nedaleké Dobré Vodě u Březnice. Hrabě Bissingen neměl mužského potomka a umírá již 4. 1. 1771 (dle tradované pověsti na následky postřelení při honu v karlovských lesích)nejspíše v souvislosti s tehdejší morovou nákazou. Jeho manželka Apolonie pak v roce 1779 odkazuje panství svému bratrovi Prokopovi, který se ho ujal po její smrti v roce 1782. Ten ale nebyl dobrý hospodář a v roce 1798 je nucen prodat prodlužené dědictví svému synovci hraběti Josefu Wratislavu z Mitrovic, jenž se v témže roce oženil s Gabrielou Desfours. Ten byl dobrým hospodářem a zaujímal významná místa ve státní správě, ale byl také dobrým obchodníkem. Jeho působení v Čimelicích je obdobím rozkvě tu panství a nebývalé stavební aktivity. V tomto směru mnoho napoví velice pečlivě zpracované podrobné hospodářské mapy vratislavského panství,které po roce 1800 zhotovil královský přísežný zemský inženýr Johan Tomaschek (viz Obnovená tradice č. 32, str. 28). Jeho plán č. VI. zobrazuje situaci zámečku se dvorem, přilehlým parkem, ovčínem, alejí, rybníků, polí, pastvin a luk i s protékající řekou Lomnicí. V nápisové kartuši je uváděn název "befindlichen Maierhofes Gabrielenhof", který měl připomínat jméno mladé romantické manželky majitele panství a jenž se ale neujal. Hrabě Wratislav měl zřejmě vizi podstatného rozšíření zámku, zpodobněnou na kresbě vpravo při dolním okraji, kterou však krize napoleonských válek a jiné významnější stavební aktivity v Čimelicích, jako centru panství, na neurčito odsunuly a záměr nebyl nakonec realizován. Plán č. VII. je věnován lesnickému hospodaření v karlovském revíru. Zachycuje sice situování zámečku s parčíkem a křížící se osy alejí, lesní louky, protékající říčku Lomnici a rybník Netušil, ale důraz je kladen na diagonální rozčlenění do sice schematických sto číslovaných dílů, odpovídajícím zřejmě ročním etátům stoletého obmýtí. V popisné kartuši je zachován původní bissingenský název "Revier Karlswald" a lesnický účel plánu je zdůrazněn dvěma půvabný mi lavírovanými kresbami. Vpravo dole starý dub protnutý šipkou směřující k severu a vlevo žánr zachycující těžbu a přibližování borových kmenů.
18. 2. 1830 hrabě Wratislav umírá v Praze, panství odkazuje své ženě Gabriele s výhradou, že po smrti se stane generální dědičkou dcera Josefina, již od roku 1823 provdaná za Kar la II., syna maršála Schwarzenberga. Tak se zámeček Karlov dostal do majetku sekundogenitury, jehož součástí včetně původního mobiliáře byl až do roku 1948. Dvůr se pak stává součástí experimentů "socializace vesnice" - na loukách a polích zkoušeli "pastevní kejdové hospodářství" a později v budovách provozovalo JZD intenzivní velkochov drůbeže, jehož důsledkem bylo zničení veškerých dřevěných konstrukcí dřevomorkou. Zámeček byl přidělen pionýrům a hájenku "pro lesy zbytečnou" si koupil se slevou soudruh generální prokurátor. V roce 1993 převzal v restituci se značnými komplikacemi zpět do vlastnictví Karel Schwarzenberg. Dvůr je dnes rekonstruován pro potřeby léčebny drogově závislých "Sananim".
Lovecký zámeček Karlov je zmiňován téměř v každé odborné uměleckohistorické literatuře o baroku. Je popisován jako příklad zdrobnění velkých barokních forem v profánní venkovské architektuře a často se objevuje superlativ "perla venkovského baroku". Je velkou újmou naší kultury, že se v minulé éře nezachoval v původní intaktní podobě i s vnitřním zařízením a vybavením, aby tak vypovídal o životě v barokní minulosti.Václav Vlček
Použitá literatura:
Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015