ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

Vliv hospodaření majetků rodu Schwarzenbergů na hospodaření na Šumavě.

Vliv rodu Schwarzenbergů na hospodaření Šumavy je zásadní a jednoznačný neboť byli ve své době největšími vlastníky pozemků i lesů v Čechách a to nepřetržitě téměř 300 let. Totéž platí i v oblasti Šumavy. Je ovšem nutno zaznamenat vývoj a stav lesů v době získání majetků tak, jak od roku 1660 postupně koupěmi a dědictvím probíhalo (prodeje jsou vzácné). V té době byly lesy již po staletí silně činností člověka ovlivňovány. Na druhé straně posuzovat tento vliv v současné době je velmi obtížné. Jednotlivá rozhodnutí a způsoby hospodaření je nutno vždy posuzovat v širších souvislostech vlastnických, ekonomických a sociálních konkrétního období. O hospodaření byly vedeny personálem téměř 200 let podrobné doklady, které byly publikovány a v historických souvislostech osvětleny. Systémovou prací historiků a archivářů (Záloha, Wieland) i samostatnými pracemi lesnických odborníků (Zecha, Jelínek, Nikendey, Hladilin) je k dispozici široký studijní materiál. Velmi fundovaně jsou zpracována díla historického průzkumu Lesprojektu (také ÚHÚL) autory Krumla a Jelínka, k tomuto tématu čerpající z archivních podkladů (Krumlov, Třeboň), která jsou stále podkladem pro tvorbu LHP. Mnoho příspěvků je publikováno v Obnovené tradici Historického spolku Schwarzenberg (Nikendey, Macar, Neumann a další) a Blau - Weisse Blätter (Murau). Můj pohled na tyto historické souvislosti nemůže být, přes prostudování řady publikací, vědecký, ale je to pohled praktického lesníka. Pohyboval jsem se čtyři desetiletí a pohybuji se stále v terénu a jen shodou okolností jsem absolvoval pozice, které byly pro většinu hospodářů ve službě rodu obvyklé a sice jako taxátor, kontrolor hospodaření a posledních 13 let jako odborný lesní hospodář Orlického majetku rodu, který byl během roku 1993 již jako jediný lesní majetek rodu v Čechách navrácen (výměra celkem 11 572 ha). Proto jsou mi nejbližší práce vedoucích zařizovatelů a hospodářů jednotlivých panství (Bohdanecký, John, Heske,Duschek, Zecha a další). Velmi cenné jsou publikace Průvodce exkurzí České lesnické jednoty na jednotlivých panstvích, které doprovázely pochůzky v terénu za účasti majitelů panství a jejich hospodářů řady evropských zemí. Zde na stovkách příkladů museli majitelé a jejich hospodáři obhájit své přístupy před širokou odbornou oponenturou. V posledních letech konané výroční vycházky po stopách těchto exkurzí dovolují nahlédnout do hloubky a to jak časově, tak věcně a mohou stále obohacovat naše poznání. I hospodaření na Šumavě, kde byl rod Schwarzenbergů dominantním vlastníkem lesa je nutno posuzovat v širších souvislostech neboť rod vlastnil majetky v Rakousku a Bavorsku a na řadě míst v Čechách. Hospodaření bylo ovlivněno jak vlastnickým vývojem, tak různými historickými událostmi, válkami a v neposlední řadě technickým pokrokem nejdříve v rámci lokálním, později Evropy a širším.

Pozemky byly v období 13. – 16. století převážně v majetku Rožmberků v různém časovém i územním uspořádání. Po smrti posledního dědice Petra Voka (1611) a zabrání majetku po Bílé Hoře císařem byly darovány zčásti Eggenbergům a dědictvím přešly na rod Schwarzenbergů (panství Krumlov, Vimperk, panství Prášily zakoupeno v roce 1799).

Stav majetku rodu Schwarzenbergů v Čechách ke konci 1.světové války
před 1.pozemkovou reformou (Zecha 1980)
Panství nebo statek rok koupě nebo dědictví výměra celkem ha z toho les ha
Třeboň1660 32 284 16 556
Hluboká 1661 17 396 11 850
Mšec 1662 4 079 1 657
Radlice 1781 441 -
Nový Hrad 1802 5 552 1 109
Vršovice 1783 6 959 3 201
Vimperk 1719 21 519 16 333
Protivín 1711 8 336 3 772
Krumlov 1719 49 198 33 345
Chýnov 1719 4 630 2 840
Netolice 1719 11 018 6 006
Lovosice 1783 2 609 846
Prášily 1799 12 333 12 082
sídelní majetky - 25 -
Primogenitura celkem - 176 379 110 417
Sekundogenitura (Orlík) 1719 33 075 20 227
Tochovice - 860 437
Starosedlský Hrádek 1853 248 163
C e l k e m - 210 562 131 241
Z toho panství Šumavy: Vimperk 21 519 16 333
Krumlov 49 198 33 345
Prášily 12 333 12 082
Celkem 83 050 61 760
Období do roku 1660 (nabytí prvního majetku rodu v Čechách).

V tomto období byla oblast Čech již zásadně ovlivněna člověkem s výjimkou hraničních hor Šumavy. V období před druhou zemědělskou kolonizací v 12. – 14. století byly již nejnižší polohy především v okolí řek zemědělsky využívány na úkor lesa (kulturní step). Od 12. století narůstá zemědělské osídlení, zároveň však narůstá potřeba palivového i stavebního dříví, rozvoj měst, řemesel, hornictví, hutnictví, skláren. Zakládání vinic, rybníků, stavba sídel, klášterů. Jako palivo se používá vesměs dříví a dřevěné uhlí. V lesích se hospodařilo sečí toulavou – výběr jednotlivých stromů dle potřeby nebo i celých částí tam, kde byla koncentrovaná spotřeba. Péče o zalesnění téměř neexistovala, vývoj ponechán přírodě. Uplatňovaly se tak měkké dřeviny s vysokou výmladností a keře. V přístupných lesích se volně pásl dobytek, hrabalo stelivo, časté požáry ničily lesy. Specielní lesní personál neexistoval, velcí majitelé lesů je využívali pro lovecké účely a pro vlastní spotřebu dříví a k ochraně lesa byl jen omezený myslivecký personál. První snahy o ochranu lesů byly vystřídány ochromením hospodářského života v období válek především husitských a třicetileté války. Docházelo k opouštění sídel, jejich druhotné sukcesi lesem, v poválečných letech opět ke gradaci spotřeby dříví. V 16. století jsou vydávány první řády a instrukce na jednotlivých panstvích vlivem nedostatku dříví a probíhají setření budoucích možností v oblastech velké spotřeby dříví (severozápadní a severní Čechy). V těchto oblastech již začínají dominovat holoseče s výstavky nad toulavým hospodařením a začíná umělá obnova lesů síjí. V oblasti budoucích majetků rodu Schwarzenbergů v nížině a pahorkatině probíhal vývoj obdobně.

Stav lesů v době převzetí prvních majetků rodem Schwarzenbergů (období po roce 1660)

Byl zásadně rozdílný na tzv. „dolních panstvích“ a na „horních panstvích“ (šumavských).

Dolní panství byla v tomto období již zásadně ovlivněna civilizací. Lesy toulavou těžbou prořídlé (s výjimkou nepřístupných terénů) se silně změněnou druhovou skladbou, nedostatek dubu a buku a dalších žádaných dřevin pro palivo, řemeslnou, důlní a sklářskou činnost. Na počátku 18. století byl buk v dolních revírech, kromě nepřístupných terénů a obor, již velmi málo zastoupen (na panství Orlík v roce 1708 podíl listnáčů jen 5%, převládala jedle, významně zastoupen smrk, borovice s příměsí dubu a lípy). Dosud významně zhoršoval stav lesů tzv. „Stubenforst“ – možnost poddaných těžby dříví pro vlastní potřebu dle vlastního výběru buď bezplatně nebo s malým poplatkem. Les je devastován pastvou dobytka a hrabáním steliva. Narůstající potřeba dříví a obavy z nedostatku v budoucnosti vedly vlastníky ke změně přístupu k lesu. V období 1720 – 1750 majitelé lesů zaměstnávají první lesnicky vzdělané odborníky k prověření zásob dříví, neboť krize v dolních revírech dospěla do stavu, že se dříví muselo nakupovat od sousedů. Les byl již lesnicky organizován v revírech, vzdělání lesníků vedlo ke zlepšení zakládaných lesů. Převládla výnosová kriteria pro zakládání nových lesů a holosečné hospodářství se síjí a ke konci století i sadbou. Prováděly se holoseče s výstavky a kultivace smrku a borovice. Kultury se oplocovaly proti dobytku. Zamokřené lokality se odvodňovaly, především na Třeboňsku. Nová vlna výstavby rybníků a zalesňování hrází duby. Velký tlak na spotřebu dříví trval i v 19. století dokud průmyslové podniky a později i další odvětví nepřešly na uhlí.

Horní panství (Krumlov, Vimperk, Prášily).

Horské lesy hraniční oblasti Šumavy byly ještě v polovině 18. století téměř nedotčené, zatímco lesy v předhůří byly již zemědělskou i průmyslovou civilizací ovlivněny podobně jako vnitrozemí. I značná část Šumavy směrem do vnitrozemí byla již od 15. století velmi intenzivně ovlivňována , v 17. a 18. století klučením lesa pro sklárny, rozrůstající se osady sklářů s velkou spotřebou dříví jak pro sklárny a hutě, tak vlastní spotřebu osadníků. Skot se běžně pásl v lesích.

Majitelé lesa konfrontováni s tímto stavem nedostatku dříví a neuspokojivého vývoje lesů z hlediska budoucnosti přistoupili ve 2. polovině 18. století k rázným opatřením, zajišťujícím jak řešení nedostatku dříví na dolních panstvích, tak zlepšení výnosovosti lesa. Změna struktury spotřeby koncem 18. století vlivem větší koncentrace průmyslové spotřeby (zánik malých skláren), rostoucí potřeba užitkového dříví jak na papír a celulosu ( později papírny Loučovice 1885 a Větřní 1870) , tak stavebního dříví a pokles spotřeby palivového dříví vlivem postupné náhrady uhlím vedly k nárůstu ceny dříví. Spotřeba dříví v místě výroby se měnila k spotřebě a zpracování v širší oblasti a v 19. století postupně v rámci Čech, ale i zahraničí. Rostoucí ceny dříví a konjunktura spotřeby byly schopny uhradit nové investice, které byly nutné pro zpřístupnění lesa a dopravu dříví na delší vzdálenosti. Základním požadavkem pro uspokojení této poptávky bylo pro majitele lesů zajištění transportu dříví především z Horních panství, kde byly dosud převážně pralesy. Požadavek na plavení dříví, které bylo odedávna prostředkem dopravy především ve vnitrozemí, bylo potřebné zintenzívnit a rozšířit do míst dosud nevyužívaných.Řešením byla regulace vodních toků a technicky originální projekt a výstavba plavebních kanálů (Schwarzenbergský /Vídeňský/ , Tetovsko-Vchynický a další v Čechách i na Moravě).Projekt i výstavbu Schwarzenbergského kanálu řídil Josef Rosenauer, byl stavěn postupně v letech 1789-1823, po něm dopraveny miliony m3 především polenového dříví a v intenzivním provozu byl více jak 100let Doprava dříví ke kanálům, potokům, říčkám a řekám se prováděla převážně sáňkováním v zimě. Toky pro dopravu krátkého polenového dříví byly vlivem poptávky po kulatině postupně upravovány, ale vzhledem k omezeným technickým možnostem postupně kombinovány s dopravou po cestách(první dolní sklady). Časté kalamity a potřeba dopravy dříví po celý rok, nutnost omezení neúspěchů velkoplošných holosečí, ale především vybudování hlavních železničních tratí koncem 19. století vedlo k budování rozsáhlé sítě cest i v horských lesích především dosud omezeně přístupných(od roku 1840 i desítky kilometrů ročně).Státní železniční síť byla v menším rozsahu doplněna vlastní. Vlastní plavba dlouhého dříví po Vltavě ve vorech byla zahájena v roce 1868 ( trvala až do uzavření Orlické přehrady počátkem 60. let 20. století).

Na neutěšený stav lesů v 18. století reagovala Marie Terezie velmi pokrokovým císařským lesnickým řádem pro Čechy a Moravu v letech 1754 a 1756, které uložily vlastníkům v zájmu zachování lesa a jeho trvalého výnosu řadu povinností a omezení. Dozor nad dodržováním lesního řádu byl svěřen krajským úřadům a pro způsobilost lesního personálu byly stanoveny v krajích zkušební komise. Jak byla nařízení uplatněna v praxi ukazují příklady. Hrabání steliva v obecních a selských lesích bylo ukončeno až koncem 50. let 20. století. Pastva lesa v nejvyšších polohách lesů snížila podstatně hranici lesa, tzv. „Alpenwirtschaft“ pokračuje v Alpských zemích i na Slovensku dosud.

Stav lesa koncem 18. století a nové úkoly v horských lesích vedly na majetku k systemizaci na celém majetku v letech 1784 – 1812. Tímto úkolem byl po značné přípravě(praktické poznatky získával u Ehrenverta v Č. Hrádku v Krušných Horách) pověřen geometr F.J.Matz, vlastní zaměstnanec. V Schwarzenbergu v Německu to byl J Friedl.. Tento náročný úkol byl s několika spolupracovníky v krátkém čase vykonán. Lesy zaměřeny a rozděleny na díly (lány) a schematicky v jednotlivé roční seče. Zjištěna zásoba (zkusné plochy) a stanovena těžba celkem. Holoseče a jejich směr byl přizpůsoben terénu, počítalo se s bočním zmlazením a doplněním přirozené obnovy síjí ale i sadbou. Šířka sečí nejvýše 47 m. Systemizací celého majetku začala éra zařízení lesů. Matz také vedl lesnické učiliště, které bylo ve Zlaté Koruně, kde založil lesní školku pro účely učební i produkce sazenic. Systém byl pro své nedostatky v těžební aplikaci vlastními lesmistry kritizován a velmi brzy korigován. V období konce 1. poloviny 19. století zařizováno tzv. Laminovým systémem, který již zavádí pojem hospodářské skupiny, diferencuje obmýtí a těžby celkové v rámci statí již doporučeny dle naléhavosti (od nahodilé, prořídlých a přestárlých porostů k již lokálně cílené a dle poměrů diferencované těžbě, která byla jen doplňkem do stanoveného ročního etátu.Byla to reakce na rozsáhlou exploataci lesů v době vrcholícího plavení dříví(plavební qvoty) v 1. polovině 19. století ale především na návštěvu majitele lesů v terénu, která je výstižně zachycena v následující zmínce.

Roku 1843 navštívil panství Prášily Jan Adolf II Schwarzenberg(spravoval panství v letech 1833-1888). Byl otřesen pohledem na zpustošené lesy. Holiny zaujaté buření a nedotěžky,zavalené zbytky po těžbě a vývraty se soušemi v ředinách u něho vzbuzovaly obavy o samu podstatu lesů. Další kroky jak personální tak věcné potřebným směrem pak rychle následovaly.

Zřízení Schwarzenbergské zařizovací kanceláře v roce 1850

Tato kancelář byla zřízena s ústředím na Hluboké a určena pro všechny lesy v majetku rodu. V jejím čele stál F.Hoydar, absolvent Mariabrunské lesnické školy. Nejdříve studoval zavedení Saské metody v královských saských lesích v praxi. Základem bylo nové rozdělení lesa, přesné stanovení ploch Od roku 1851 byly Saskou metodou věkových tříd zařízeny postupně lesy na všech panstvích a jako poslední horské, 1867 – 1869 Vimperk a 1868 – 1874 Krumlov. Bohužel se toto období kryje s nástupem velkých kalamit. Tato metoda zařízení s pravidelnými 10letými revizemi se udržela s dílčími změnami do roku 1960. (Pak se posílilo uplatnění typologického průzkumu a hospodářské skupiny byly nahrazeny hospodářskými soubory). Nové bylo zřízení lesního kontrolora a později vlastní lesní inspekce, která měla nejen účel kontrolní ale i osvětový. Schwarzenbergská taxační kancelář fungovala do roku 1950, poslední zařízení bylo provedeno v roce 1949 na Vimperku-Světlá Hora (Pišta,Zoch). Dr.F.Pišta byl posledním ředitelem samostatné Schwarzenbergské zařizovací kanceláře. Podílel se později na aplikaci českého systému typologického ve Schwarzenbergu v SRN a v Murau v Rakousku. Jeho práce byla ve Schwarzenbergu zcela a v Murau zčásti využita. Zařizovací kancelář byla známa po celé Evropě. Majiteli dodávala přímo detailní zprávy o hospodaření a to každoročně. Vypracovávala hospodářské instrukce, předkládala návrhy, vypracovávala podklady pro četné exkurze, z toho největší:

Rok 1863 Třeboň - odpovědný lesmistr Scheure
Rok 1870 Vimperk - odpovědný lesmistr John
Rok 1876 Hluboká - odpovědný lesmistr Hoydar
Rok 1898 Krumlov - odpovědný lesmistr Saitz
Rok 1909 Třeboň - odpovědný lesmistr Dr. Heskesen.

Schwarzenbergští taxátoři byli vlastníky posíláni k poučení do dalších zemí Evropy. Taxační práce byla místem pro pečlivě vybrané zaměstnance a byla často odrazem k řídícím funkcím. Kancelář zařizovala i městské , patronátní a církevní lesy ve svém obvodu. Ovlivnili i řídili zařízení lesů v Murau v Rakousku(zde později ve 20.století zřízena vlastní taxační kancelář s metodou zařizovací přizpůsobenou poměrům v alpských zemích). Prvotní zařízení bylo kanceláří provedeno na celé ploše 130 tisíc ha vlastních lesů. Pečlivá evidence, její vyhodnocení, způsob archivace jak taxačních, tak provozních údajů (v Murau a na Schwarzenbergu je zachován dodnes) patří k nejcennějším podkladům ke studiu historie i poučení pro současnost i budoucnost.

Vývoj hospodaření lesů horních panství na Šumavě.

První osídlení se šířilo podél řek v 13. století (zemědělská kolonizace), druhá vlna v období Eggenbergů v 17. století (průmyslová kolonizace), konec 18. století třetí vlna (dřevorubecká kolonizace) pro účely těžby horských poloh Šumavy. Začátkem 18. století byl v oblasti uzavřený prales. K intenzivní exploataci hraničních pralesů došlo koncem 18. století a především v 1. polovině 19. století. Pro dřevorubce, kteří přicházeli z různých míst panství, ale i z Pasovska byly vytvořeny podmínky pro usídlení (stavební a palivové dříví, pozemky pro zemědělství a držení dobytka). Pastviny se vytvářely i v nejvyšších polohách (pokusy o „Alpenwirtschaft“). Člověk, na rozdíl od zemědělství, v lesích spoléhal dlouhá staletí na přirozené procesy, bral z lesa co potřeboval a spoléhal na to, že les si pomůže sám.Přibližně od dob Matze se rozhodl o systémové ovlivňování lesa, který buď již dával mizivý užitek nebo nebyl dosud využíván vůbec nebo jen částečně, což je případ horských lesů Šumavy. Zařizovací díla včetně svého vývoje byly projekty, které řídící lesmistři majetku měli realizovat. Již od počátku při tvorbě podléhala tato díla silné vnitřní oponentuře jak na majetku, tak vně, což se projevilo při různých exkurzích i v odborných publikacích. Vytvoření kompromisu mezi pěstebními představami zakládání a vývoje lesa, možnostmi technického zabezpečení a limity ekonomického využívání lesů (po neúspěších velkoplošných holosečí) lze ukázat na odborném vývoji jednoho z nejvýznamnějších lesmistrů majetku v oblasti Šumavy Josefa Johna (1802 – 1871).

Po absolvování učiliště ve Zlaté Koruně prováděl praxi na různých částech Šumavy, ale i na Třeboňsku. Mimo jiné dělal i vyměřovací práce a odhady v pralesích, řídil 8 let plavbu na Schwarzenbergském kanálu,zde prováděl i některé dodatečné stavby. Prováděl systemizaci hospodářské úpravy v masivu Kletě. Holoseče, které se v té době prováděly v oblasti Schwarzenbergského kanálu obhajoval i proti kritice zvenčí z pozic ekonomických a technických (i z dnešního hlediska to byl po technické stránce jediný možný způsob jak dříví ve své době v těchto podmínkách dopravit). Co lze snad hodnotit z dnešního pohledu jako největší nedostatek realizace těžeb byla šíře sečí a rychlý postup přiřazení což vedlo k velkým problémům v obnově, která musela být prováděna převážně uměle a byla i pro smrk velkým problémem – intenzita ročních těžeb k zajištění využití kanálů i říční plavby byla oproti odhadům zařizovatelů v 1.polovině 19.století až dvojnásobná. John se navíc přesvědčil, že otevření lesů větru velmi zvýšilo intenzitu poškození větrem a kůrovcem oproti intenzitě kterou znal z nedotčených pralesů. Postupně se stal odpůrcem velkých holosečí a zastáncem smíšeného diferencovaného lesa a přirozené obnovy, pokud to lokalita z hlediska stanoviště a stavu porostu připouští. Od roku 1838 pracoval ve funkci zástupce lesmistra a od roku 1843 jako lesmistr panství Vimperk prakticky do své smrti v roce 1871. Jeho přínosem byl modifikovaný způsob celoplošné clonové seče, který realizoval jen na vhodných stanovištích jak z hlediska expozice, stavu porostu, ale i terénu. Zcela se tak odklonil od pravidelného clonného postupu. Tento způsob realizovaný s úspěchem v porostech především v oblasti Boubína byl narušen především vichřicí v roce 1870 (následníci řadili tyto porosty do „zmlazovacích tříd“). John, jak bylo obvyklé, se věnoval výuce lesníků v Hospodářském ústavu v Krumlově, ale i výzkumné činnosti v pralesovitých lokalitách Zátoně, Včelné a Mlynářovic. V roce 1849 bylo konstatováno cca 19 tisíc ha pralesních lokalit v oblasti Šumavy . Johnovou zásluhou byl návrh „přírodní pralesní památky Boubín“, který byl majitelem Adolfem Schwarzenbergem akceptován na ploše 140 ha bez jakéhokoliv vlivu hospodaření. Bohužel i zde kalamita z roku 1870 rozvrátila značnou část a jeho výměra byla omezena na dnešních 73 ha. V době řízení panství John pracoval na rozsáhlém zpřístupnění lesů cestní ale i silniční sítí. Poměry na panství Vimperk popsal v Průvodci České lesnické jednoty k exkurzi v oblasti Boubín v srpnu 1870, za několik měsíců v říjnu nastala kalamita.

Změny ve způsobech hospodaření byly postupně promítány do zařizovacích děl. Po roce 1860 se přistoupilo na velkých plochách k přirozené obnově clonnou sečí (tento způsob byl narušen. následnými kalamitami) Koncem 19. století byla Směrnicí z roku 1890 Dr.F.Heske sen. uplatněna skupinovitá obnova s rozpracováním porostů zevnitř a tímto způsobem byla řada pralesních zbytků a 1. generací po pralese hercynskou směsí obnovena. Od roku 1909 uplatňována Wagnerova obrubová seč clonná, která měla uplatnění především v rozsáhlých smrkových monokulturních lesích. Generální ředitel Dr. Duschek zavedl od roku 1935 systém péče o porostní zásobu a tedy výběrný způsob těžby ve prospěch nejlepších jedinců (Zukunftbäume) a následnou přirozenou obnovu.

První pozemková reforma po první světové válce redukovala postupně lesní majetek Primogenitury rodu cca na polovinu (horská panství Šumavy zcela) a v roce 1947 vydáním specielního zákona „Lex Schwarzenberg byl zabrán veškerý majetek Primogenitury v Čechách. V roce 1948 byl vyvlastněn bez náhrady i veškerý zbývající majetek rodu v Čechách.

Jak se promítá vývoj v období hospodaření rodu Schwarzenbergů na stav dnešních porostů na Šumavě

Dnes se vyskytují jen jednotlivé pralesovité části nebo zbytky, další nejstarší porosty jsou prvními generacemi po pralesích a převládají druhé generace po pralesích. Zastoupení dřevin se měnilo vlivem hospodaření a kalamit ve prospěch smrku. Významný podíl smíšených porostů však zůstal zachován jak vlivem clonných způsobů a bočního zmlazování, tak i vlivem mysliveckého hospodaření. Po likvidaci predátorů spárkaté zvěře v 18. století bylo přistoupeno k silným redukcím černé a jelení zvěře. Jelení zvěř byla vystřílena zcela v období dvacátých let 19. století. Podíl jedle a buku v dnešních porostech byl zásadně opět ovlivněn jelení zvěří po 1.ale především expanzí jelení zvěře po 2. světové válce až do konce 80. let 20. století. Rozvoj přirozené obnovy maloplošnými způsoby obnovy a redukcí vysoké zvěře od 90.let 20. století se opět podíl těchto dřevin v mladých porostech, včetně klenu, zvyšuje(viz inventarizace lesů 2005).

Vliv hospodaření rodu Schwarzenbergů na hospodaření v Čechách a tedy i na Šumavě byl i je(porosty starší cca 70 let vznikly v období jejich správy) velmi pozitivní.Řešení organizace majetku , zajištění správy z hlediska ekonomického, technického, kontrolního, administrativního a personálního bylo ve své době příkladné a je i pro dnešní dobu podnětné.

Na chyby, které na této dlouhé cestě vznikly bylo majiteli a následně jejich hospodáři odpovídajícím způsobem reagováno.

Jako nit se táhne celým historickým obdobím systematického obhospodařování lesů(cca posledních 200let) hledání souladu(spíše však kompromisu) mezi ekonomickým využíváním lesů(trvalostí,případně stupňováním užitků) a reprodukcí lesů a jejich ochrany z hlediska zachování jejich funkcí.Jakékoliv výrazné vychýlení z rovnováhy těchto funkcí v obhospodařovaných lesích má za následek buď finanční ztráty nebo rozpad celého systému nebo jednotlivých funkcí To platí jistě i pro rozsáhlé území lesů Šumavy

Kam směřuje péče o lesy na Šumavě v současnosti?

Přibližně polovina rozlohy Přírodní lesní oblasti Šumava(135 tis. ha) je hospodářsky využívaná a obhospodařovaná v polyfunkčním pojetí světových a evropských požadavků ochrany lesů,tj. vyvažování funkcí ekonomických , ekologických a sociálních.

Z praktických opatření se jedná především o uplatnění maloplošných způsobů obnovy lesů, zvyšování podílu dřevin přirozené skladby(jedle, buku,klenu a dalších) a důslednou ochranu a výstavbu stabilního lesa.

Specifickými objekty v krajině jsou od 90. let 20.století i u nás zřizované národní parky, z nichž Národní park Šumava (dále NPŠ) je největší. Základním rozdílem parku oproti jiným rozsáhlým evropským a světovým parkům je hospodářské využívání území téměř celého parku až do jeho založení a tedy jeho rozdílná struktura výstavby, podíl dřevin přirozené skladby, dostatečně nedoložená genetická hodnota porostů.

Nerespektování těchto skutečností z hlediska konkrétních opatření péče v parku má za následek trvalé střety z hlediska dalšího směřování parku jak jsou i často prezentovány v tisku pro veřejnost, ale i konkrétní důsledky na jeho stavu.

Na jedné straně stojí úzká skupina vědeckých specialistů společně s tzv. „mediálními ekology“(Jelínek 2005) s teorií nezasahování z hlediska ochrany lesa a usměrňování vývoje, na druhé straně až na výjimky vědečtí pracovníci lesnického výzkumu a vysokých škol a praktičtí lesníci v oblasti dlouhodobě pracující.Vedení parku má pravomoci omezené a MŽP zaujímá nejednotné postoje, administrativně situaci často komplikuje a neustále mění řídící pracovníky. Pro rozhodnutí pro postupný přechod od hospodářského lesa k nastartování samoregulačních přírodních procesů existuje řada odborně zpracovaných podkladů i poučení z minulosti.

Genetická hodnota porostů má na Šumavě, zvláště z hlediska zřízení Národního parku Šumava zřízeného v roce 1991 na ploše 69 tisíc ha, z toho 56 tisíc ha lesa, což je 41 % Přírodní lesní oblasti Šumava, zásadní význam. Umělá obnova síjí se prováděla zvyšující se intenzitou během 18. století cca do roku 1850 semenem z místních zdrojů. Sběr semene v oblasti započal od roku 1770. Luštění se provádělo v jednoduchých slunečních luštírnách na hájovnách až do rozvinutí školkařských provozů. Podíl sadby narůstal ze symbolických podílů koncem 18. století do období kolem roku 1850, kdy dle Johna roční produkce lesních školek Šumavy byla 2 miliony sazenic. Do této doby lze přibližně uvažovat, že s výjimkou pokusů s jinými dřevinami (alpský modřín, limba) byl používán materiál místního původu. Obrat přinesla kalamitní období od 60.let 19. století, kdy semeno bylo pro nedostatek dodáváno i z dolních panství a nakupováno od obchodních firem v Čechách i v Rakousku. Původ semene použitého k umělé obnově porostů jak síjí, tak sadbou není u porostů mladších cca 150 let uspokojivě doložen Dle výzkumu Dr V.Hladilina se odhaduje podíl nepůvodních porostů v NPŠ cca 30%. Lesy v parku byly proto detailně prověřovány z hlediska přirozenosti (dle fenotypových kriterií a dostupných podkladů) a lesy blízké přirozeným byly zjištěny na ploše 13 %(především rašeliny,pralesní zbytky první generace po pralese)-zařazeny do I. zóny.Ta má právně stanovený „ bezzásahový „ režim.. Ostatních 83 % tyto požadavky nesplňuje, protože má charakter hospodářských lesů. Vylišení provedl dlouholetý typolog, zařizovatel v oblasti Šumavy a v té době zaměstnanec parku Dr.V.Hladilin,. včetně rozdělení bývalých hospodářských lesů do 3podkategorií s koncepcí diferencovaných zásahů, vycházející z dosavadních vědeckých a především praktických lesnických poznatků k nastartování autoregulačních procesů- II.zóna s podkategoriemi A -15%, B - 54%, C.-14%.

Pro jednotlivé podkategorie jsou stanovena opatření řízené péče pro přiblížení se struktuře a dřevinné skladbě pro přechod do zóny I.

Pro časový postup přechodu podkategorií z II. do I. zóny není stanoven dosud žádný rámec.

Předpokládá se dynamický přechod v rámci řady desetiletí. Je nepochybné, že dané úvahy mají i v parku rozměr nejen věcný ale i finanční.

Koncepce Dr. Hladilina , kterou precizoval v doktorské disertační práci z r. 1999 není ke škodě dalšího směrování vývoje v lesích parku akceptována.

V čem je tedy jádro problému?

V navrhované změně zonace a sice rozsáhlé administrativní spojování území do režimu I.zón bez ohledu na jejich kvalitu a tedy skokové nastolení režimu z hospodářského do režimu bezzásahového.Tento návrh MŽP prosazovaný i vedením parku v posledních pěti letech nemá většinovou podporu ani Rady parku ani obcí ,které do parku náleží jak prostorově, tak i jejich lesy.Bezzásahový režim znamená kromě jiného nezpracovávání kalamit a nezasahování proti kůrovci.Každý praktický lesník ví ,že nezpracování kalamity nebo její důsledná asanace po napadení kůrovcem včas, znamená v oblasti dominance smrkových stejnověkých porostů rozsáhlou kalamitu kůrovcovou v řádu let, nejdříve ostrůvkovitou a pak plošnou.

Cožpak nepostačuje nedávný příklad tisíců hektarů souvislého úhynu porostů na LS Modrava.Cíl není přece suchý les,který znamená ohrožení řady dalších funkcí.. Veřejnost je účelově klamána vedením parku i některými nevládními organizacemi o skutečném stavu a vývoji těchto suchých porostů. Jedná se zřejmě o snahu vyvinit se z případné odpovědnosti za tento stav. Skutečný počet mladých jedinců je pod soušemi nedostatečný, je zamlčeno,že většina ploch byla po kalamitě řídce podsazena uměle. Na české i na bavorské straně existují rozsáhlé části téměř bez nástupnické generace (nebyly předzmlazené, neboť byly v době napadení kůrovcem ještě uzavřené).Nepotvrdily se uměle prezentované teorie odolnosti proti kůrovci. Jedinci a skupinky horního stromového patra,které odolaly v první fázi plošného napadení byly kůrovci dodatečně vyhledány. Je pravdou ,že kůrovec se šíří po porostních stěnách,ale ty už dlouho na Šumavě nevytváří člověk,ale přírodní kalamity a kůrovec. Ze stěn se šíří do nitra porostů a s časovým odstupem vytváří novou živou a prosluněnou stěnu.

Suché oblasti jsou po popadání souší v nejvyšším stupni ohrožení požárem. Proto ať už řízený nebo neřízený rozpad cestní sítě je zcela nežádoucí i v prvních zónách, neboť udržované cesty jsou jedinými pruhy,kde lze požár zastavit. Jako velmi problematické se jeví tzv. zavodňování rašelin umělými překážkami(skoková změna režimu ekosystém více ohrožuje, než mu pomáhá).Cílem péče v parku jistě též nemůže být vodní eroze vlivem překážek v tocích, ani svahová eroze na cestách.

Máme před sebou vzhledem k rozsahu větrné kalamity z ledna 2007(cca jeden milion m3) v oblasti parku kalamitu kůrovcovou.

O jejím rozsahu rozhoduje vývoj počasí , ale i to, zda jsou vyčerpány všechny možnosti aktivní obrany. .Zatímco v oblastech kde se klasicky zasahuje proti kůrovci(cca 80% lesních porostů) je stav přiměřený tak rozsáhlé kalamitě, tak v tzv. bezzásahových oblastech (cca 20% lesních porostů)vznikly rozsáhlé souvislé suché lesy vlivem kůrovce nyní již v celkové ploše tisíců ha a tento proces dále pokračuje.

V uvedeném rozboru je naznačeno,že na cestě k ponechání lesů tak změněných ekosystémů NPŠ k samoregulaci je nutno ještě mnoho udělat. Cíl není nijak zpochybňován.Cesta však nemůže být formou experimentování na tak rozsáhlých plochách, ale součinností všech zodpovědných osob, vědeckých institucí i především odborné veřejnosti při tak náročném úkole,jakým je transformace hospodářského lesa na park. Hospodářský les se nemůže stát parkem jeho vyhlášením ani v tak krátké době,která od jeho založení uplynula.Jen zelené lesy mohou naplnit cíle pro které se parky zakládají, a sice stabilizaci krajiny jako celku, vědecký výzkum a poučení veřejnosti , ale i v neposlední řadě regionální zaměstnanost a rekreaci široké veřejnosti.

V Písku říjen 2008

Ing. Josef Vovesný

Použitá literatura:
  1. Bohdanecký , J.: Průvodce k vycházce České lesnické jednoty na panství Orlickém konané v roce 1899, ČLJ Praha 1899
  2. Duschek, S.: Aufforstung in Böhmenwald, Schwarzenbergisches Jahrbuch Wien 1953
  3. Hladilin, V.: Péče o les NP Šumava, Hladilin 1995
  4. Hladilin, V.: Péče o les NP Šumava se zaměřením na jihočeskou část, Doktorská disertační práce, Písek 1999
  5. Jelínek, J.: Od jihočeských pralesů k hospodářským lesům Šumavy Mze ČR, ÚHÚL Brandýs n.Labem 2005
  6. Lesprojekt Brandýs n.Lab.: Majetková mapa Jižní Čechy z let 1837-1842, Brandýs nad Labem 1991
  7. Macar, V.-Maršík, F.: Lesmistr Josef John a Boubínský lesní komplex s pralesní rezervací, ÚHÚL Brandýs nad Labem 2005
  8. Neuhöferová, P.: Historie a vývoj lesů v českých zemích, Česká zemědělská Universita v Praze, Sborník referátů, Srní 2006
  9. NPŠ a CHKO Šumava: Využití díla Josefa Rosenauera pro rozvoj regionu Šumavy, Český Krumlov , 2004
  10. NPŠ a CHKO Šumava: Aktivní ochrana lesa jako základ ochrany šumavské přírody, Mezinárodní vědecká konference, Vimperk 1997
  11. Průša, E.: Přirozené lesy České republiky, MLVH ČR, SZN Praha 1990
  12. Saiss, A.: Popsání velkostatku Krumlova, mimoto popis vycházky ČLJ do lesů v roce 1898, ČLJ 1898
  13. Vovesný, J.: Exkurze po trase vycházek ČLJ v letech 1899, 1890 v orlických lesích konaná v roce 1999, Lesní správa Orlík nad Vltavou 1999
  14. Wieland, W.: Schwarzenbergischer Almanach, Murau 1997
  15. Zecha, F.: Einfluss der Böhmischen Forstwirtschaft auf die Waldbewirtschaftung in der Alpen im 18. und 19.Jahrhundert Schwarzenbergische Archiven Murau, 1980
[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.