Antonín Markus

Osobnost Antonína Markuse, dlouholetého třeboňského schwarzenberského archiváře, byla doposud na stránkách Obnovené Tradice neprávem opomíjena. Nejen kvůli oddanosti knížecímu rodu, ale zejména za poctivou a svědomitou práci vykonanou pro třeboňský archiv si zaslouží, aby mu zde byla věnována alespoň nepatrná pozornost. Pomineme-li všechny ostatní důvody, proč si Antonína Markuse připomínat, potom tím jediným zůstává skutečnost, že to byl právě on, který inicioval založení Časopisu Svazu českých úředníků a zřízenců knížete ze Schwarzenbergu, a jehož zásluhou Časopis v letech 1934-1938 pod názvem Tradice vycházel. Právě díky tomuto, ve své době velmi úspěšnému, počinu mohl v roce 1990 Historický spolek Schwarzenberg navázat na jeho vydávání nadále jej distribuovat pod rozšířeným názvem Obnovená Tradice.

Vraťme se ale zpět k hlavnímu aktérovi tohoto příspěvku. Antonín Markus se narodil ve Vídni 17. října 1886 rodičům Antonínovi a Karle, rozené Zarbochové, a zůstal jejich jediným dítětem. Bohužel chlapci bylo souzeno, aby svého biologického otce nikdy nepoznal. Zemřel ještě téhož roku o Vánocích na zápal plic. Tato událost důsledný způsobem ovlivnila další Markusův život. V roce 1895 se jeho matka podruhé provdala za pražského magistrátního úředníka a odborného spisovatele PhDr. Františka Vaňka a spolu se synem tak natrvalo přesídlila z Vídně do Prahy. Změna prostředí nebyla pro malého chlapce až tak výrazná. Jeho prarodiče z matčiny strany totiž obývali byt přímo na Pražském hradě, kde byl dědeček Zarboch zahradníkem a Antonín je tam spolu se svou matkou často navštěvoval. S odstupem času na období strávené v „hradčanském ráji,“ jak ho sám později nazval, s láskou vzpomínal. Avšak Markusovo soužití s otčímem už tak idylické nebylo. Opakované rozepře mezi oběma muži tak často urovnávala právě matka Karla.

První tři třídy obecné školy si Antonín odbyl ve Vídni, kde měl jedinečnou příležitost svou znalost německého jazyka ještě zdokonalit. Naopak v Praze byl, zejména díky svému otčímovi, vychováván v českém duchu. František Vaněk se rovněž zasadil o to, aby chlapec navštěvoval tamní, nikoli německou, ale českou školu. Antonín Markus tedy velmi záhy získal schopnost plynně komunikovat slovem i písmem v obou zmíněných jazycích a tuto nespornou výhodu v pozdějších letech také dokonale uplatnil. Počínaje rokem 1897 zahájil studium na pražském gymnáziu v Žitné ulici. V řadách učitelů tam tehdy působil Josef Ladislav Píč, proslulý později jako obhájce pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Markuse velmi zaujal svou schopností poutavého výkladu dějepisu, o nějž prý již v septimě projevoval zvýšený zájem. Po ukončení gymnázia se chtěl věnovat studiu práv nebo bohoslovectví, ale od tohoto záměru ho prý odradila matka. Východiskem pro jeho další vzdělávání se tak stala filozofická fakulta C. k. české Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde v letech 1905 až 1910 navštěvoval přednášky Jaroslava Bidla, Gustava Friedricha, Jaroslava Golla, Josefa Kalouska, Kamila Krofty, Josefa Pekaře, Josefa Šusty, Čeňka Zíbrta a dalších. Vysokoškolské studium završil složením hlavní rigorózní zkoušky z rakouských dějin a pomocných věd historických u Josefa Pekaře, Václava Novotného a Gustava Fridricha, vedlejší rigorózní zkoušky vykonané u Františka Drtiny a T. G. Masaryka, obě s výborným výsledkem, a obhajobou dizertační práce na téma Stavovské apologie z r. 1618.

Neustále trvající a stupňující se napětí ve vztahu k otčímovi mělo za následek, že se Markus snažil co nejdříve osamostatnit, a proto pomýšlel na profesuru. Leč o dalším směřování jeho kariéry rozhodla náhoda a „mocní“ přímluvci. Markusův přítel ze středoškolských studií, Hanuš Opočenský, byl přijat do Místodržitelského archivu v Praze, díky čemuž se v jeho stávajícím působišti, ve schwarzenberském archivu v Třeboni, uvolnilo místo archivního koncipisty. Na základě doporučení a intervence profesorů Šusty, Golla a Pekaře byl k 1. srpnu 1910 přijat právě Antonín Markus. Tehdy jistě netušil, že s knížecím archivem a jihočeskou Třeboní spojí následujících pětatřicet let svého života.

Další zásadní rozhodnutí Markus učinil 20. dubna 1912, kdy pojal za svou manželku Hermínu, dceru svého nadřízeného Františka Mareše. Lze se jen dohadovat, za jakých okolností došlo k jejich seznámení a zda na tom měl nějaký podíl Markusův tchán, protože písemné prameny nám žádné takové svědectví nepodávají. Toto manželství, byť se z něj narodily dvě děti, netrvalo věčně. U Hermíny se projevila psychická porucha, která se vystupňovala natolik, že musela být trvale hospitalizována v sanatoriu pro choromyslné v Bohnicích a Dobřanech. Za těchto okolností bylo v roce 1928 na Markusovu žádost manželství rozloučeno. Ještě téhož roku se Markus oženil s vdovou Idou Swarzovou, rozenou Alfiéri. Manželství již zůstalo bezdětné a jeho trvání ukončilo až Idino úmrtí dne 20. srpna 1965.

Co se týče Markusovy profesní dráhy, její počátek byl již zmíněn. Coby archivní koncipista se ihned po svém nástupu do třeboňského archivu pustil do práce. Kromě běžné úřední činnosti vykonávané v archivu v Třeboni také v průběhu let 1910 až 1914 osobně navštívil a tzv. „zrestauroval“ venkovské archivy, které byly zřízeny na schwarzenberských panstvích jak v jižních, tak v severních Čechách. Jeho hlavním úkolem tam bylo zakládání nashromážděných akt do fasciklů, regestování písemností a následné zapisování regest do repertářů. Místnosti pro ukládání písemností byly mnohdy ve velmi žalostném stavu, a proto je bylo zapotřebí nejprve uklidit a poté uspořádat vnitřní zařízení tak, aby vyhovovalo svému účelu.

Záhy po svém nástupu do archivu našel Markus celoživotní zalíbení nejen v rodopise, ale i v uměleckohistorické topografii. V říjnu roku l911 se na něj obrátil historik umění Zdeněk Wirth s návrhem vzájemné spolupráce na projektu soupisu historických a uměleckých památek v Království českém. Jednalo se zejména o vydání dodatků k Branišovu Soupisu památek politického okresu Českobudějovického a zamýšleného samostatného svazku věnovaného zámku Hluboká. Markus souhlasil a nevědomky tak zahájil dlouholetou spolupráci mezi oběma muži trvající v podstatě až do Wirthovy smrti.

Ještě před tím, než byl Markus k 1. lednu 1912 povýšen na archivního adjunkta, podrobil se zkoušce pro státní archivní službu ve věhlasném Ústavu pro rakouský dějezpyt při vídeňské univerzitě. Zjara roku 1914 byl jmenován korespondentem Centrální komise pro péči o památky a krátce na to ještě konzervátorem Archivní rady při Ministerstvu vnitra ve Vídni. Slibně nastartovanou kariéru mladého archiváře však přerušila světová válka, která ho na dlouhé čtyři roky odloučila nejen od rodiny, ale i od milované práce. Markus narukoval 28. července 1914 ke 13. sborovému velitelství, které mělo sídlo v chorvatském Záhřebu. Po příjezdu byl přidělen k polní pekárně, jejímž úkolem bylo zásobovat 36. pěší divizi chlebem. Jako proviantní důstojník postupně prošel bojišti na Balkáně, v Haliči, Bukovině a Itálii.

Do Třeboně se Antonín Markus natrvalo vrátil až počátkem listopadu 1918 a ihned se zapojil do archivní a vědecké práce. Ještě na sklonku roku 1918 stačil vypracovat návrh na novou organizaci schwarzenberského archivnictví, který vznikl jako bezprostřední reakce na připravované zestátnění schwarzenberských velkostatků v rámci první pozemkové reformy. Markusovy obavy z propadnutí třeboňského archivu státu, resp. nově zřízenému Československému státnímu archivu zemědělskému, se naštěstí nenaplnily, nicméně jednání o jeho osudu se vlekla ještě dlouhé roky. Přibližně ve stejné době vybídl přednosta oddělení pro ochranu památek ministerstva školství a národní osvěty Zdeněk Wirth Antonína Markuse, aby přijal místo referenta pro archivy na zmíněném ministerstvu. Zřejmě již tehdy v něm rozpoznal spolehlivého a pracovitého člověka, kterým by vhodně doplnil svůj tým. Markus jeho nabídku odmítl s odůvodněním, že má existenční zaopatření, v třeboňském archivu se mu líbí a že „do ministerstva patří jen ti nejlepší a nejschopnější.“ Opětovnou výzvu přítele Wirtha již Markus vyslyšel. Od 15. června 1920 do 30. června 1921 zastával funkci kulturního referenta při zástupci Československé republiky v rakouské sekci reparační komise ve Vídni. Úkolem této komise bylo provedení spisové rozluky s Rakouskem, což spočívalo v převzetí spisů týkajících se Československé republiky ze spisoven rakouských ministerstev. Současně měla dosáhnout navrácení archiválií a jiných uměleckých památek odvezených v minulosti do Vídně. Kníže Jan ze Schwarzenbergu s Markusovým uvolněním z archivu souhlasil a zachoval se jako pravý kavalír, když mu poskytl na dobu jeho působení v této funkci placenou roční dovolenou. Krom toho mu umožnil bezplatné ubytování ve svém vídeňském paláci na Rennwegu. Jednoznačným úspěchem Markusovy vídeňské mise bylo navrácení písemností tzv. Korunního archivu a jeho dopravení zpět do Prahy na sklonku roku 1920. Jednalo se celkem o 2080 kusů písemností oddělení českých listin vídeňského státního archivu.

Krátce po svém návratu z Vídně do Třeboně Markus zvažoval další z řady nabídek Zdeňka Wirtha ohledně přijetí místa na ministerstvu školství a národní osvěty. Tentokráte odmítl zejména z existenčních důvodů, protože vysokoškolsky vzdělaný státní zaměstnanec byl v tehdejší době placen výrazně hůře, nežli stejně vzdělaný úředník schwarzenberský. Vezmeme-li v potaz, že v té době Markus živil čtyřčlennou rodinu, nelze se mu divit. Navíc předpokládal, že po odchodu archivního rady Františka Mareše do penze zaujme jeho místo. Onen okamžik nastal 1. ledna 1925, kdy byl Antonín Markus jmenován dr. Adolfem knížetem ze Schwarzenbergu přednostou archivu a současně mu byl udělen titul vrchního archiváře.

Dvacátá a třicátá léta minulého století Markus vyplnil především intenzivní prací ve prospěch zachování třeboňského archivu jako nedělitelného celku v souvislosti s vleklým prováděním pozemkové reformy a nejednou doslova zápasem o samotnou jeho podstatu. Řada komplikovaných jednání byla završena až 23. prosince 1936, kdy byla uzavřena tzv. Archivní dohoda.

Ministerstvo zemědělství dalo souhlas k tomu, aby byly archivy zabraných velkostatků ponechány ve schwarzenberské režii, a aby byly i nadále spravovány schwarzenberskou archivní službou. Současně si vymínilo právo jejich užívání a zavázalo se, že bude přispívat na jeho správní výlohy částkou čtyřiceti procent z celkového ročního nákladu archivu. Avšak navzdory svému pracovnímu vytížení si Markus vždy našel čas, aby zužitkoval po léta shromažďované výpisky z archivního materiálu, a to jak v samostatných publikacích, tak v dílčích článcích otištěných v odborných vědeckých časopisech. I nadále pokračoval ve spolupráci se Zdeňkem Wirthem a stále doufal, že se „jejich“ Hluboká jednou dočká své knižní podoby. K tomu ale nikdy nedošlo.

Koncem třicátých let minulého století nescházelo mnoho, aby Antonín Markus vyměnil místo svého působení za moravskou metropoli. V první polovině roku 1938 se totiž uvolnilo místo ředitele v Moravském zemském archivu v Brně. Profesoři Masarykovy univerzity tamtéž dr. Julius Glücklich a dr. František Hrubý měli zájem na tom, aby byl na zmíněné místo dosazen právě Antonín Markus, který se tomu vůbec nebránil. Jenže nepříznivá politická situace v zemi zapříčinila, že se nakonec ředitelem archivu stal dr. Leopold Peřich. Po březnové německé okupaci byl nucen opustit místo ředitele Zemského archivu v Opavě, a tudíž se pro něj hledalo odpovídající uplatnění. Antonín Markus tedy nadále setrvával v třeboňském archivu jako jeho přednosta. Netrvalo to ovšem dlouho a jeho postavení se zásadně změnilo. V srpnu 1940 gestapo zabavilo majetek schwarzenberské primogenitury. Následně jeho správce podřídil třeboňský archiv ústřednímu archivu v Českém Krumlově, jenž už byl součástí říše. Tamní přednosta dr. Karel Tannich, byl občanem německé národnosti a členem nacistické strany. Jeho vztah k Antonínu Markusovi nikdy nebyl příliš vřelý, snad proto, že v něm viděl svého věčného konkurenta. Stejně jako v polovině třicátých let, tak i nyní usiloval dr.Tannich o převezení nejcennějších archivních fondů z Třeboně do Českého Krumlova a tím i o likvidaci třeboňského archivu. Poukazoval hlavně na neúnosnost vydržování dvou archivů schwarzenberskou režií. Jeho záměr se podařilo uskutečnit v roce 1941, kdy byl do Českého Krumlova převezen, kromě jiných archivních fondů, i takzvaný Rožmberský archiv. K jeho opětovnému navrácení do Třeboně došlo až v létě roku 1945, ale již bez Markusovy účasti.

V srpnu roku 1945 by Antonín Markus dovršil pětatřicet let strávených ve schwarzenberských službách. Proto si v souladu se služebními předpisy podal půl roku dopředu žádost o přeložení do penze. Namísto toho byl 14. května 1945 z rozhodnutí Okresního národního výboru v Třeboni z archivu propuštěn. Byl totiž nařčen z provinění proti národní cti podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. (tzv. Malý dekret), čehož se měl dopustit tím, že v době zvýšeného ohrožení republiky zastával funkci předsedy Ligy proti bolševismu, a tím projevoval sympatie s okupanty. Navíc byl svým podřízeným nařčen, že sympatizoval s názory Vlajky. Pro Markuse to byla obrovská rána. Nebyl si vědom žádné viny a věřil, že bude rehabilitován. Jenže 6. června 1945 byl zajištěn a třiašedesát dnů internován v prostorách třeboňského zámku. Žádné obvinění proti němu vznesené se však nepodařilo prokázat, a tak bylo řízení proti němu 1. září 1945 zastaveno. Jeho případem se ale i nadále zabývala Trestní nalézací komise Okresního národního výboru v Třeboni. Ani tentokráte se nepodařilo skutkovou podstatu Markusova provinění prokázat. Trestní řízení proti němu vedené bylo definitivně zastaveno až 4.dubna 1947.

Nicméně dva roky permanentního stresu zanechaly na Markusovi následky v podobě celkového zhoršení zdravotního stavu. Přesto se pro sebe snažil nalézt vhodné zaměstnání. Jednak věřil, že by ještě někde mohl uplatnit své schopnosti a lety nabyté vědomosti, ale zároveň by si tím vylepšil svou finanční situaci, která byla velmi neutěšená. Její vážnost poměrně přesně vystihuje výňatek z Markusova dopisu adresovaného příteli Wirthovi z 29. září 1952, který je víc než výmluvný: „Penze, kterou dostávám, dávala by nám za předválečných cenových poměrů velmi slušně zaopatřené stáří, ale dnes nestačí ani na nejnutnější potřeby životní. Nedostává se na ošacení, otop a jiné nezbytnosti, o kulturních potřebách ani nemluvě. Přitom nepiji, nekouřím…. Je nutno dosazovat, ale úspory pro stáří jsou vázané. Jako tisíce pensistů v podobné situaci rád bych si našel ještě nějaké zaměstnání, ale výdělečné fyzické práce už nejsem schopen, a přiměřená pro mne práce zde v Třeboni není, ač nalézt by se jistě dala.“ Ovšem tehdejší Krajský archiv v Třeboni už o jeho služby nestál. Od poloviny roku 1954 do konce roku 1958 byl Antonín Markus zaměstnán na poloviční úvazek na třeboňském pracovišti Botanického ústavu ČSAV jako odborný překladatel a pracovník v dokumentaci. Stejně jako hmotné zabezpečení postrádal Markus na sklonku svého života i inspirativní prostředí, jakým pro něj byla vždy bezesporu Praha se všemi tam sídlícími archivy a knihovnami, s četnými možnostmi návštěv divadel, přednášek a výstav. Pochopitelně mu scházel i osobní kontakt s kolegy archiváři a historiky. Když po smrti manželky Idy v roce 1965 zůstal v Třeboni zcela osamocen, trávil alespoň zimní měsíce u svého syna Jiřího v Praze Libni. Pokud mu to dovolil zdravotní stav, navštěvoval přednášky Společnosti přátel starožitností v Národním muzeu, kde se setkával nejen se starými přáteli, ale navazoval i přátelství nová.

Kruh se uzavřel dne 19. března 1968. Antonín Markus zemřel ve věku jednaosmdesáti let a pochován byl na Olšanských hřbitovech v Praze.

Ráda bych věřila tomu, že se mi tímto příspěvkem podařilo alespoň částečně splatit velký dluh, který vůči Antonínu Markusovi třeboňský archiv má.

Libuše Homerová