Dne 17. března 2012 uplynulo sto let od narození české spisovatelky Anny Sedlmayerové. Publikovat začala po skončení druhé světové války, kdy se přestěhovala z Prahy do Ústí nad Labem, manželova rodného města. Ve svých knihách se věnovala motivům z osidlování severočeského pohraničí a dělnické problematice (Dům na zeleném svahu, Překročený práh, Z prvních řad, Každé jaro pampelišky), od šedesátých let psala také detektivky (Déšť ustal k večeru, Pomozte mi, Terezo!, Tráva a vítr, Láskám hrozí smrt, Od večera do rána). Mezitím vzniklo několik knih pro děti a mládež (Kačenka, Márinka, O zajíčkovi Březňáčkovi a myšce Šišněrce). V roce 1991 se Anna Sedlmayerová, která za normalizace nesměla publikovat, a její knihy byly vyřazovány z knihoven, vrátila do jižních Čech, do Tourova u Bavorova. Zemřela 13. května 1995.1
Vraťme se však o sto let zpět, kdy se Anna ještě jmenovala Jungwirthová a její otec pracoval jako schwarzenberský hajný (lesník, polesný, revírník). Rod Jungwirthů byl spojen se Schwarzenbergy již od 18. století a pocházela z něj řada knížecích myslivců a lesníků. Nejproslulejším je Johann Jungwirth (1820–1886), který v roce 1856 zastřelil posledního medvěda na Šumavě. Ke známým patří také Adolf Jungwirth (narozen 1869), který byl za své prohřešky zproštěn služby a stal se z něho tzv. facír, čili myslivecký tulák a dobrodruh. Pohyboval se od hájovny k hájovně, vždy někde chvíli pobyt, většinou k nemilosti tamních obyvatel, kteří ho vnímali jako příživníka. Za druhé světové války Adolf bydlel v chudobinci ve Velechvíně a hlásil se k německé národnosti. Poté byl se svým nemanželským synem odsunut do Německa a jeho manželka se v lese u Velechvína oběsila.2
Nás bude ovšem zajímat Adolfův bratr Vojtěch Jungwirth, narozený 23. března 1879 na hájovně Struhy poblíž Knína na Vltavotýnsku. Byl to modrooký člověk, nekuřák a abstinent, s neodmyslitelnou mysliveckou zrzavou bradkou, který nade všechno miloval les a „znal kdejakou kytku a ptáka, uměl napodobit divokého holuba, lesní káni, poštolku i ťuhýka, četl básně a lidem by se byl rozdal, a přece se změnil ve vášnivého myslivce, kdykoliv nabíjel pušku a volal psy“.3 Měl rovněž rád vážnou hudbu, zejména skladby Johanna Strausse, Franze von Suppé a Enrica Toselliho.
Vojtěch vystudoval gymnázium ve Vídni a poté krátce působil na schwarzenberském statku Domoušice mezi Louny a Rakovníkem. Další jeho štací se stala hájovna Dehetník u Hamru poblíž Veselí nad Lužnicí. V roce 1906 se oženil s Annou, dcerou železničního zřízence Jana Balty ze Suchdola nad Lužnicí. Po čtyřletém společném životě ovšem Anna zemřela na poporodní horečku (horečku omladnic) a zanechala po sobě dceru Bohumilu. Situace se vyřešila tehdy celkem běžným způsobem, a sice svatbou Vojtěcha se sestrou původní partnerky, Boženou Baltovou. Krátce na to, v červnu 1910, umírá i malá dcerka z prvního manželství Bohumila.4 Rodina se tedy rozhodla opustit Dehetník a osudem těžce zkoušený Vojtěch Jungwirth zažádal o přeložení. Byl nakonec jmenován novým hajným ve Vráníně mezi Štěpánovicemi a Třeboní. V říjnu roku 1910 se sem přestěhoval a v podstatě začal nový život.
Z druhého manželství se narodil jediný potomek, dcera Anna, pozdější spisovatelka. Na svět přišla 17. března 1912. Obecnou školu navštěvovala v letech 1918–1921 ve Štěpánovicích, kam docházela denně pěšky společně s dalšími dětmi z Vranína. Ve Vraníně tehdy stával vedle hájovny (čp. 103) ještě domek cestáře (čp. 104) a hlavně velký schwarzenberský dvůr (čp. 52 a 129), kde bylo zaměstnáno mnoho dělníků. Anna se nejvíce kamarádila se sourozenci Františkem a Václavem Dejčmarovými, syny cestářského mistra, a Annou a Marií Hrdličkovými, dcerami dělníka Františka Hrdličky ze dvora. Okolo roku 1920 docházelo do štěpánovické školy z Vranína nejméně 13 dětí různého věkového složení.
„Ve škole se mi líbilo. Byla maličká, se síní plnou dřeváků, jak se děti vyzouvaly jenom do tlustých, plstí podšitých ponožek, se zahrádkou, kde rostly řídícím pod okny vysoké a omamně vonící lilie, a se třemi pány učiteli, kteří byli všichni hodní. Ale nejvíc jsem zbožňovala pana faráře“.5 Ve dvacátých letech se ovšem vztahy rodiny s farářem Václavem Kroupou přiostřily. Důvodem bylo založení místní tělovýchovné jednoty Sokol Štěpánovice v roce 1920, které inicioval právě Vojtěch Jungwirth s učiteli. Novému sportovnímu oddílu, jehož starostou se navíc Jungwirth stal, farář nepřál, naopak učitel Josef Maťha se díky němu stal blízkým rodinným přítelem.
Jako svůj budoucí vysněný pracovní obor viděla malá Anna oblast lékařství. Nejednou totiž napomáhala ošetřovat zraněné lesní dělníky nebo účastníky dopravních nehod, protože vzhledem k umístění Vranína v blízkosti rušné silnice spojující České Budějovice a Třeboň nebylo ani o takovéto dramatické situace spojené s rozvojem automobilismu nouze.
Později zatoužila stát se veterinářkou, to zase když poznala svět lesní zvěře, ale i domácích a užitkových zvířat (otec byl např. vášnivý včelař) na blízkém dvoře a později na Holičkách, kde přímo součástí hájovny bylo i větší hospodářství se čtyřmi rodinami dělníků (deputátníků). Ze zvířat si nejvíce zamilovala dvojici loveckých psů, jezevčíka Juka a jeho matku Lédy, s nimiž zažila nesčetná dobrodružství, která popsala i ve svých knihách. Koneckonců ne náhodou pojmenovala v roce 1946 svou prvotinu právě Juk (s podtitulem Pásmo vzpomínek na dětská přátelství). Memoárovou formu má též kniha Zelené pastely z roku 1964 (druhé vydání 1994), v níž čtenářům opět přibližuje své jihočeské dětství a mládí. A konečně třetím dílem inspirovaným rodným regionem je Jak se vařívalo a žilo v jihočeské hájovně, vydané až po spisovatelčině smrti v roce 1998 a znovu v roce 2011.
V polovině roku 1921 se Jungwirthovi dozvěděli, že se budou stěhovat na hájovnu Holičky (též Holickovna) ležící uprostřed lesů východně od Třeboně hned vedle řeky Lužnice (tzv. Staré řeky). „Byla to pro mě hrozná rána. Lpěla jsem tak silně na domě, kde jsem se narodila, na kamarádech, kteří tvořili mé dětství, na učitelích, kterým jsem uvykla, a na místech, bez nichž, zdálo se mi, nebudu moci žít“.6 Nakonec si Holičky, kam se Anna s rodiči stěhovala počátkem listopadu 1921, oblíbila celá rodina, i když začátky v novém bydlišti nebyly jednoduché.
Anna si však nakonec spolužačky i učitelky získala svými znalostmi o přírodě a hlavně informací, že její příbuzný kdysi zastřelil posledního šumavského medvěda. Problémy se služkou se také vyřešily, a sice obstaráním nové. Stala se jí Růža, která záhy zdomácněla a stala se velkou Anninou přítelkyní. Obě se dokonce vdávaly ve stejném roce (1932) a ještě v pokročilejším věku si pravidelně dopisovaly.
Vedle školní docházky a následně gymnaziálních studií (maturita 1930) docházela pozdější spisovatelka ještě na hodiny houslí (k panu Hortíkovi) a klavíru (ke slečně Marktové), učila se němčinu, francouzštinu (u slečny Hryzákové), ruční práce (u slečny Vladykové) a vaření (u rodiny Bittrovy v hotelu Zlatá hvězda). „Bylo to dost na dítě, které denně ztratilo tři hodiny času jen cestou do a ze školy, a snad proto taky z toho mnoho nebylo“.9
Někdy zavítal Vojtěch Jungwirth na oplátku na třeboňský zámek, kam ho knížecí rodina pozvala na oběd. „Moc rád později vyprávěl, že to bylo prachmizerné jídlo, věčně špenát, mrkev, čočka a leda krvavé maso, úplně tvrdé. Hlavně však většinou ryby, a ty se tatínek do smrti nenaučil jíst. A všecko málo mastné a málo kořeněné“.12
Ve svých dvaceti letech se v roce 1932 Anna Jungwirthová provdala do Prahy, kam ji po šesti letech následovali i oba její rodiče. Díky poutavě napsaným vzpomínkovým knihám, v nichž oslavila své rodné jižní Čechy, můžeme poodhalit krásy tohoto kraje a hlavně poznat pestrý a nevšední život na schwarzenberských hájovnách a dětství české spisovatelky Anny Sedlmayerové. Na sklonku svého života pronesla v jednom rozhovoru toto vyznání: „Život na myslivně byl opravdu překrásný a kdybych mohla, tak bych ho žila znova“.13
Jiří Cukr
Poznámky:
Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015