ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

„Ge-li to wiecz možná?“ Schwarzenbergové mluví česky už 350 let!

Arci-Čech Miloš Zeman vsadil na nacionalistickou kartu. Je to taktika určená voličům, kteří jsou zvyklí spíše věřit, než přemýšlet.

Nemám však na mysli křesťanskou víru v Boha, ale ateistickou víru v různé výmysly, které lidem vtloukla do hlavy komunistická výchova a propaganda. Jedním z nich je stereotyp odcizené a Čechům nepřátelské šlechty, stereotyp, který v případě Schwarzenbergů neplatí. Přede mnou leží česky psaný dopis a rukopisná cvičení z češtiny, která psala knížata ze Schwarzenbergu v 18. století. Je to podvrh? Není, Schwarzenbergové skutečně používají češtinu už přes 300 let.

Počátky schwarzenberské češtiny...
Česky se začali muži z rodu Černohorců učit hned, jak se usadili v Čechách. Kdy to bylo? Český inkolát dostal Jan Adolf ze Schwarzenberga už v roce 1654, kdy získal zástavou některá západočeská panství jako odškodnění za dluhy, které měl vůči nim a vůči Braniborsku císař Ferdinand III. Jihočeskou Třeboň získali Schwarzenbergové do dědičného vlastnictví až roku 1660. Máme z různých zdrojů doloženo, že u šlechticů panoval zvyk, nechat svého dědice učit češtinu, pokud se rod usadil v Českých zemích, zvlášť pokud tady rodina měla většinu majetku. Schwarzenbergové jsou však jediným rodem, u kterého lze tuto praxi doložit napříč několika generacemi.

Prvním, kdo se učil česky, byl kníže Ferdinand ze Schwarzenbergu už v letech 1662 až 1664. Byl synem a dědicem prvního Schwarzenberga, usazeného v Čechách. Česky se učil ve věku 10 až 12 let, což jinými slovy znamená, že rozhodně nešlo o jeho první jazyk. Tato praxe však dokazuje přilnutí Schwarzenbergů k českému vlastenectví. Zvyk se totiž udržel i v dalších generacích. U následujícího pokolení, tedy u Adama Františka ze Schwarzenbergu, jej sice doložit nelze, ale v následující generaci zase ano. Ostatně po tragické smrti Adama Františka uctil jeho české vlastenectví staroměstský měšťan František Václav Felíř, když ve svém Letopise napsal: “Toho pána celá česká země politovati mohla, neb jistě nám Čechům jako náš milý vlastenec náchylný byl.“ Jeho dědic Josef Adam ze Schwarzenbergu se učil česky, což dokládá jeho česky psaný dopis k jmeninám jeho otce z roku 1731. Chlapci tehdy bylo 9 let.

Knjžka k učenj se česky
Asi nejzajímavější je však doklad o studiu češtiny pro Josefa Jana ze Schwarzenbergu a jeho mladšího bratra. Jde o rukopisnou učebnici češtiny z roku 1778, která nese titul Knjžka k učenj se česky pro mladýho pána knjžete, Jozeffa z Sswarcnberku. Pozoruhodné je, že vznikla před tím, než josefínský despotismus podnítil intenzivní zájem šlechty o češtinu a umožnil tím rozvoj institucionální péče o jazyk.

Učebnice je na dnešní dobu poněkud neobvyklá. Nejsou to jen suchá cvičení v gramatice a slovíčka. Obsahuje modlitby v češtině, dále pak řadu modelových konverzací, dále pozoruhodná „Obeczní rozmlaúwánj, která obsahují různé výchovné výkřiky (Nepodpjragi se.“, „Gdou k stolú!“ nebo „Nedrbagi se w hlawie!).

Asi nejzajímavější jsou pak konverzace zaměřené na modelové situace, jako jsou rozhovory o hospodářství a počasí (Z gára málo prssalo. Odpověď: To gest giná!) o trhu (Czo to nessess na trh? Geden sedlák ssel na trh.), smlouvání na trhu (Czerstwé zbožj stogj za to!) nebo, rozhovor v hospodě (s. 39).
„Pane hospodský!“
„Co se ljbj?“
„Magi dobrau poliwku?“
dAle mladí Schwarzenberci se měli naučit objednat taky: „Půl pinty piwa a zejdljk starýho wjna.“ nebo „drsstky, gelita, klobássy.“ Ale, taky jak se vymluvit při placení: „Gidel dost, kdyby gen peniez bylo. Pane hospodský! Czo gsem dlužen? Nediela to tak mnoho, tjm lepej pro můj pitljk.“ (Překládám: „Tím lépe pro můj pytlík.“)

Schwarzenbergové se neučili jen praktické otázky, měli se naučit zajímat se i o pocity. Měli umět česky cítit. „Procz se zarmucujess?“„Procz sy stiezujess?“„Komu gsi mrzutost uczinil?“ „Tys mie starost spůsobil.“

A přišlo i na sporná témata: „Przihodilo se, že geden podwodnik mnie podwedl, kterého gsem gá na dobrau czestu prziwedl.“ „Ge-li to wiecz možná?“ A tohle by se hodilo do předvolební diskuze: „Twoye weymluvy nagewo przissly!“ „Nesstiastny czas pro mnie.“

O tom, že učení češtiny nebylo bez obětí, svědčí příhoda ukrytá mezi konverzačními pokyny. Náhle se dovídáme, že "když jsme se ke stolu posadili, starší bratr na sebe neobratně převrátil hořící svíčku a popálil se na ruce". A pak líčení přechází v české fráze, které zřejmě cynický učitel češtiny doporučil mladému knížeti:
„Kdyz gsem trpiel bolestj, krziczel gsem ze wssi syli.“
„Na to gsem dostal wegstrahu, abych tak nekrziczel.“
Zkrátka se s nimi nemazlil, kníže nekníže.

V době nacionalismu
V době národního obrození se zájem o češtinu ještě zintenzivnil. Tehdy se stalo módou dávat své syny učit česky a čeští páni užívali češtiny i na císařském dvoře Leopolda II., aby demonstrovali svoje vlastenectví. Mezi námi: Kdyby nebylo šlechty a šlechtické opozice vůči Josefovi II., žádné národní obrození by nebylo. Však také buditelský farář a český básník Antonín Puchmajer věnoval Schwarzenbergům vlasteneckou báseň, v níž je přirovnal k dubu, v jehož stínu se bude Čechům blaze žít. Později byla předána obránci vlasti Karlu Filipovi ze Schwarzenbergu, vítězi z bitvy u Lipska. Pro Čechy však vlastenecký rod překřtil na „Černohorce“. Mimochodem, tentýž buditel napsal zlidovělou báseň „ Já jsem Čech a kdo je víc.“

Je známo, že zájem o češtinu trval u Schwarzenbergů i v době zostřených národnostních bojů ve druhé polovině 19. století. V mladší orlické větvi rodu, z níž pochází prezidentský kandidát, se výuka češtiny spojila s politickou podporou staročeské strany. Zatímco dříve asi znali Schwarzenbergové jen pár frází a základní slovíčka, Schwarzenbergové orlické větve rodu začali česky jazyk používat aktivně. Karel V. ze Schwarzenbergu to demonstroval skandálním krokem: Po převzetí rodinného majetku, prohlásil v roce 1913 češtinu za úřední řeč správy na svých panstvích. Letos máme vlastně kulaté sté výročí. Událost tenkrát vyvolala velkou kritiku ze strany německých nacionalistů. Všichni ti Karlové ze Schwarzenbergu stáli skutečně na straně Čechů a svůj postoj zachovali i v době německého nacismu. Navíc nešlo jen o vysokou politiku, svou péčí o úředníky a zaměstnance velkostatku vytvořili tito šlechtici na jihu Čech skutečnou „švarcnberáckou“ identitu, která trvá dodnes.

Historicky vzdělaný Karel VI. ze Schwarzenbergu, otec současného kandidáta, mluvil česky i doma a tento zvyk zachoval kupodivu poté, co musel před Čechy uprchnout do Vídně. Ano, naše země tehdy byla zmítána nacionalistickým fanatismem, který nebyl projevem demokracie. Ale zanechme těch úvah. Ti, kteří dnes útočí na prezidentského kandidáta Karla VII. ze Schwarzenbergu jako na cizáka, by měli vzít v potaz, že po svém útěku do Vídně byl Rakušany vnímán jako chudý český šlechtic, mluvil s českým přízvukem a doma se se svým otcem nadále cvičil v češtině. Tvrdí se, že když to spatřil sociálnědemokratický politik Bruno Kreisky, zděsil se. V měšťanských rodinách byla čeština jazykem sluhů, jazykem opovrhovaným, a tady viděl jednu z nejpřednějších šlechtických rodin střední Evropy mluvit mezi sebou česky.

Třísetletá historie schwarzenberské češtiny už asi byla zapomenutá, ale teď v době nových nacionalistických vášní, bychom si ji měli připomenout. Končím švarcnberáckým nebo schwarzenberským: K tomu nám Buch dopomáhej.

Ivo Cerman

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.