Kolem data narození Dona Baltazara de Marradas y Vique panují dodnes nejasnosti. Obvykle je sice spojováno s 28. listopadem 1560, jiné zdroje však uvádějí podstatně pozdější léta. V úvahu tak přichází rok 1573, nebo dokonce až 1583. Prozatím je třeba vyčkat, zda do tohoto problému nevnesou světlo dosud jen nedostatečně vytěžené španělské prameny. Vzhledem k tomu, co víme
Don Baltazar de Marradas y Vique si nicméně i nadále udržoval úzké vztahy ke své vlasti, což se zřetelně projevilo v době habsburské dynastické krize v letech 1608-1611. Za takzvaného „bratrského rozkolu“ mezi Rudolfem II. a jeho mladším bratrem arciknížetem Matyášem stál v čele vojenského oddílu španělského vyslanectví v Praze. Hájil tak zájmy španělského krále Filipa III. Habsburského, který usiloval v první řadě o stabilizaci císařského trůnu a monarchie svých středoevropských příbuzných. Zpočátku velmi opatrná politika Španělska se posléze přiklonila na stranu Matyášovu, který s její podporou převzal po Rudolfovi II. vládu. Don Baltazar tak mohl v následujícím období sloužit zároveň španělskému králi i rakouské linii Habsburků. V letech 1615-1617 se jako velitel jízdního pluku placeného Španělskem zúčastnil války ve Furlánsku na severním pobřeží Jadranu, již vedl císařův bratranec arcikníže Ferdinand Štýrský (budoucí císař Ferdinand II.) proti Benátčanům. Marradas v bojích vynikl osobní statečností a v závěrečné fázi furlánské války na něj dokonce přešlo vrchní velení nad habsburským vojskem. Do obrany pevnosti Gradiška, již obléhaly benátské oddíly, se zapojil a k jejímu uhájení výrazně přispěl i Albrecht z Valdštejna, který tehdy stál vůči Marradasovi v pozici podřízeného.
Ve Furlánsku se Don Baltazar se svými kyrysníky zdržoval ještě v květnu 1618, kdy se v Čechách radikální představitelé stavovské opozice odhodlali k násilné akci proti zemským místodržícím. Zpráva o tom, že byli Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka i se sekretářem Filipem Fabriciem z Rosenfeldu vyhozeni z oken české dvorské kanceláře na Pražském hradě, jej tedy zastihla daleko od jeviště dramatu. Pražská defenestrace ale i tak měla zásadně ovlivnit Marradasův život. Stála totiž na počátku třicetiletého válečného běsnění, jež ambicióznímu španělskému žoldákovi poskytlo příležitost ke společenskému vzestupu. Už v létě 1618 byly v plném proudu přípravy na přesun Marradasovy jízdy do Čech. Jeho pluk, zvětšený z původních 500 na 1 000 mužů, měl posílit císařské oddíly. První doložené bojové vystoupení této jednotky v české válce se datuje 9. listopadem 1618. Tehdy se Don Baltazar zúčastnil střetu habsburského vojska s vojskem českých stavů pod velením Jindřicha Matyáše hraběte Thurna u Lomnice nad Lužnicí. Císařští v čele s Karlem Bonaventurou de Longueval hrabětem Buquoyem sice z boje vyšli jako poražení a s velkými ztrátami se stáhli za českobudějovické hradby, avšak Marradas se u Lomnice vyznamenal chrabrostí, s níž dokázal čelit útokům nepřátel.
Mezi únorem a polovinou roku 1619 plnil Baltazar Marradas velmi důležitou úlohu spočívající v tom, že z Bavorska přiváděl do Čech po Zlaté stezce vojenské posily proti odbojným stavům. Přispěl tak ke zlomovému vítězství habsburských zbraní v bitvě u Záblatí nedaleko Vodňan (10. června 1619), a třebaže se tohoto střetnutí osobně nezúčastnil, dočkal se několik dní poté povýšení na generálstrážmistra. V důsledku záblatské bitvy byl stavovský generál Jiří Fridrich hrabě z Hohenlohe nucen zanechat obléhání Českých Budějovic. Tuto strategicky významnou městskou pevnost v centrální části jižních Čech pak na podzim 1619 definitivně opustil císařský vrchní velitel Buquoy. Zanechal tam ale bezmála tři tisíce ozbrojenců, jejichž velení už v polovině září nepřenechal nikomu jinému než Donu Baltazarovi, nedlouho předtím zraněnému při obléhání Písku. Od sklonku roku 1619 až do března 1621 se Marradasovi staly Budějovice domovem, kam se uchyloval v mezidobí svých dalších válečných tažení, ale také diplomatických cest. Ve snaze o maximální zabezpečení města v něm soustředil nové vojáky a brzy budějovickou posádku navýšil o několik tisíc mužů.
Další Marradasovy aktivity během „ohavné rebelie“ se sice odbývaly především v prostoru jižních Čech, zasahovaly ale také jinam. Na podzim 1619 se zapojil do bojů proti hordám sedmihradského knížete Gabriela Bethlena, které ohrožovaly Vídeň. Krátce nato, ještě v listopadu téhož roku, podnikl Don Baltazar misi do Mnichova, kde z pověření císaře Ferdinanda II. jednal s vévodou Maxmiliánem I. Bavorským o přesunu italských posil přes bavorské území do Českého království. Naši pozornost si zasluhuje svědectví dalšího z habsburských důstojníků, Jindřicha Michala Hýzrla z Chodů, podle nějž se Marradas v bojích proti Bethlenovi vyznamenal při obraně císařských šancí po přechodu Dunaje: „Nebýt Dona Baltazara hraběte de Marradas, byl by nepřítel docela šance opanoval, ale hrabě Buquoy a hrabě Marradas tenkrát velkou statečnost projevili a soldáty k tomu měli, aby nepřítele smolou zastavili.“ V citovaných Hýzrlových slovech opět přichází ke slovu odvaha Dona Baltazara. Tu měl španělský válečník opakovaně prokázat také v průběhu roku 1620, kdy si podmaňoval stavy ovládaná města a pevnosti v jižních a jihozápadních Čechách. Připravoval tak půdu pro rozhodující tažení spojeného vojska císaře a Katolické ligy, které završila porážka vzbouřenců v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. V době bělohorského triumfu se Marradas nacházel v Budějovicích. Zanedlouho měl však již město opustit, aby se v letech 1621-1622 na jihu Čech věnoval dobývání zbývajících izolovaných ostrůvků povstalecké moci (Orlíka, Tábora, Třeboně a Zvíkova) a obsazování konfiskovaných rebelantských statků.
Už na počátku dvacátých let 17. věku se Marradasovy zásluhy o porážku českých rebelů dočkaly ocenění ve formě poct, jimiž na něj pamatoval císař Ferdinand II. V dubnu 1621 byl Donu Baltazarovi (a spolu s ním i jeho bratrům) přiznán říšský hraběcí titul a v říjnu následujícího roku se mohl těšit z povýšení na generála kavalerie. K těmto a dalším atributům společenského vzestupu se měly přiřadit i velké hmotné zisky. Příslušnost k okruhu exponentů vítězné strany totiž Španělovi otevřela dveře k obohacení při obrovských majetkových přesunech, jež se odvíjely od pobělohorských konfiskací. Naprostá většina nemovitostí, které Marradas získal, se nacházela v jemu dobře známém prostoru jižních Čech. Vedle dalších statků šlo především o rozsáhlé a výnosné hlubocké panství, jež se do Baltazarových rukou dostalo v letech 1621-1622.
Marradas. pokračoval v rozhojňování své majetkové držby na jihu Čech i po zásadní hlubocké akvizici. Současně věnoval pozornost také správnímu aparátu na nově nabytých statcích,
Tomáš Sterneck
Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015