ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

Hlubocký pán Don Baltazar de Marradas y Vique (1. část)


Don Baltazar de Marradas
y Vique (Theatrum Europaeum)
Počátek schwarzenberské éry je v dějinách jižních Čech spojen s majetkovými zisky Jana Adolfa I. hraběte ze Schwarzenbergu (1615-1683), jenž byl později - v červenci 1670 - povýšen do knížecího stavu. Nedlouho po nabytí Třeboně, která se do jeho rukou dostala už v roce 1660, rozhojnil Jan Adolf svou nemovitou držbu o hlubocké panství. Koupil je léta Páně 1661 od císařského dvořana Dona Bartolomea de Soler y Marradas hraběte ze Sallentu (1616-1670). Touto majetkovou transakcí zároveň skončilo čtyřicetileté období, kdy Hluboká patřila Marradasům. Nejvýznamnějšímu představiteli právě zmíněného španělského rodu je věnován následující článek. Pojednává o válečníkovi Donu Baltazarovi de Marradas y Vique († 1638), jehož jméno čtenářům našeho časopisu jistě není neznámé. Již na stránkách původní Tradice o tomto muži v roce 1938 krátce poreferoval schwarzenberský archivář Antonín Markus. V Obnovené Tradici byla pak nedávno (2011) popřána pozornost hmotným památkám připomínajícím marradasovský odkaz.

Kolem data narození Dona Baltazara de Marradas y Vique panují dodnes nejasnosti. Obvykle je sice spojováno s 28. listopadem 1560, jiné zdroje však uvádějí podstatně pozdější léta. V úvahu tak přichází rok 1573, nebo dokonce až 1583. Prozatím je třeba vyčkat, zda do tohoto problému nevnesou světlo dosud jen nedostatečně vytěžené španělské prameny. Vzhledem k tomu, co víme


Vlastnoruční podpis Dona Baltazara
(Státní okresní archiv Č. Budějovice,
foto T. Sterneck)
o Marradasově kariéře, se nicméně jeví pravděpodobným, že budoucí válečník přišel na svět později než na prahu šedesátých let 16. století. Jisté je alespoň to, že se tak stalo ve Valencii, tedy na východě Španělska. Baltazar pocházel ze staré rodiny, spřízněné s řadou vlivných hispánských klanů. Důležitým byl jeho příbuzenský poměr ke Guillénovi de San Clemente, jenž v letech 1581-1608 zastával funkci španělského vyslance u dvora císaře Rudolfa II. Habsburského. Jako mladík vstoupil Baltazar Marradas do řádu johanitů (maltézských rytířů). Tato militantní korporace s výrazně aristokraticko-elitářskými rysy svérázně udržovala a rozvíjela staré bojové tradice šlechty. Jak bylo u řádových noviců obvyklé, odebral se Marradas na Maltu, odkud se účastnil johanitských námořních výprav proti maurským pirátům. V těchto bojích se osvědčil a získal cenné zkušenosti. Dobrodružná povaha, především ale až přehnaná sebedůvěra a ambice vyniknout ve válečném umění jej na přelomu 16. a 17. století přivedly k pražskému rudolfínskému dvoru. Cestu do centra monarchie středoevropských Habsburků mu nezprostředkoval nikdo jiný než „vlivný strýček“, španělský vyslanec San Clemente, díky němuž Baltazar navázal potřebné kontakty s dvorskými hodnostáři.


Pečeť s Marradasovým erbem
(Státní okresní archiv Č. Budějovice,
foto T. Sterneck)
V prvních letech 17. věku dostal Marradas příležitost zúčastnit se v císařských službách regulérní války. Stále ještě totiž zuřil vleklý otevřený ozbrojený konflikt habsburské monarchie s osmanskou říší. V takzvané patnáctileté válce (1591-1606), která se odbývala převážně na území Uher, vedle sebe na křesťanské straně bojovali mnozí z pozdějších protagonistů třicetileté války. Na horké uherské půdě tehdy nechyběl ani budoucí císařský generalissimus Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, se kterým měl mít Don Baltazar později mnohokrát co do činění. O Marradasově účasti na bojích s Turky se bohužel mnoho zpráv nedochovalo. Z dostupných údajů je ale dostatečně zřejmé, že se na vojenských operacích v Uhrách podílel jako důstojník jízdy a že si za svou statečnost již záhy vysloužil hodnost plukovníka.

Don Baltazar de Marradas y Vique si nicméně i nadále udržoval úzké vztahy ke své vlasti, což se zřetelně projevilo v době habsburské dynastické krize v letech 1608-1611. Za takzvaného „bratrského rozkolu“ mezi Rudolfem II. a jeho mladším bratrem arciknížetem Matyášem stál v čele vojenského oddílu španělského vyslanectví v Praze. Hájil tak zájmy španělského krále Filipa III. Habsburského, který usiloval v první řadě o stabilizaci císařského trůnu a monarchie svých středoevropských příbuzných. Zpočátku velmi opatrná politika Španělska se posléze přiklonila na stranu Matyášovu, který s její podporou převzal po Rudolfovi II. vládu. Don Baltazar tak mohl v následujícím období sloužit zároveň španělskému králi i rakouské linii Habsburků. V letech 1615-1617 se jako velitel jízdního pluku placeného Španělskem zúčastnil války ve Furlánsku na severním pobřeží Jadranu, již vedl císařův bratranec arcikníže Ferdinand Štýrský (budoucí císař Ferdinand II.) proti Benátčanům. Marradas v bojích vynikl osobní statečností a v závěrečné fázi furlánské války na něj dokonce přešlo vrchní velení nad habsburským vojskem. Do obrany pevnosti Gradiška, již obléhaly benátské oddíly, se zapojil a k jejímu uhájení výrazně přispěl i Albrecht z Valdštejna, který tehdy stál vůči Marradasovi v pozici podřízeného.

Ve Furlánsku se Don Baltazar se svými kyrysníky zdržoval ještě v květnu 1618, kdy se v Čechách radikální představitelé stavovské opozice odhodlali k násilné akci proti zemským místodržícím. Zpráva o tom, že byli Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka i se sekretářem Filipem Fabriciem z Rosenfeldu vyhozeni z oken české dvorské kanceláře na Pražském hradě, jej tedy zastihla daleko od jeviště dramatu. Pražská defenestrace ale i tak měla zásadně ovlivnit Marradasův život. Stála totiž na počátku třicetiletého válečného běsnění, jež ambicióznímu španělskému žoldákovi poskytlo příležitost ke společenskému vzestupu. Už v létě 1618 byly v plném proudu přípravy na přesun Marradasovy jízdy do Čech. Jeho pluk, zvětšený z původních 500 na 1 000 mužů, měl posílit císařské oddíly. První doložené bojové vystoupení této jednotky v české válce se datuje 9. listopadem 1618. Tehdy se Don Baltazar zúčastnil střetu habsburského vojska s vojskem českých stavů pod velením Jindřicha Matyáše hraběte Thurna u Lomnice nad Lužnicí. Císařští v čele s Karlem Bonaventurou de Longueval hrabětem Buquoyem sice z boje vyšli jako poražení a s velkými ztrátami se stáhli za českobudějovické hradby, avšak Marradas se u Lomnice vyznamenal chrabrostí, s níž dokázal čelit útokům nepřátel.

Mezi únorem a polovinou roku 1619 plnil Baltazar Marradas velmi důležitou úlohu spočívající v tom, že z Bavorska přiváděl do Čech po Zlaté stezce vojenské posily proti odbojným stavům. Přispěl tak ke zlomovému vítězství habsburských zbraní v bitvě u Záblatí nedaleko Vodňan (10. června 1619), a třebaže se tohoto střetnutí osobně nezúčastnil, dočkal se několik dní poté povýšení na generálstrážmistra. V důsledku záblatské bitvy byl stavovský generál Jiří Fridrich hrabě z Hohenlohe nucen zanechat obléhání Českých Budějovic. Tuto strategicky významnou městskou pevnost v centrální části jižních Čech pak na podzim 1619 definitivně opustil císařský vrchní velitel Buquoy. Zanechal tam ale bezmála tři tisíce ozbrojenců, jejichž velení už v polovině září nepřenechal nikomu jinému než Donu Baltazarovi, nedlouho předtím zraněnému při obléhání Písku. Od sklonku roku 1619 až do března 1621 se Marradasovi staly Budějovice domovem, kam se uchyloval v mezidobí svých dalších válečných tažení, ale také diplomatických cest. Ve snaze o maximální zabezpečení města v něm soustředil nové vojáky a brzy budějovickou posádku navýšil o několik tisíc mužů.

Další Marradasovy aktivity během „ohavné rebelie“ se sice odbývaly především v prostoru jižních Čech, zasahovaly ale také jinam. Na podzim 1619 se zapojil do bojů proti hordám sedmihradského knížete Gabriela Bethlena, které ohrožovaly Vídeň. Krátce nato, ještě v listopadu téhož roku, podnikl Don Baltazar misi do Mnichova, kde z pověření císaře Ferdinanda II. jednal s vévodou Maxmiliánem I. Bavorským o přesunu italských posil přes bavorské území do Českého království. Naši pozornost si zasluhuje svědectví dalšího z habsburských důstojníků, Jindřicha Michala Hýzrla z Chodů, podle nějž se Marradas v bojích proti Bethlenovi vyznamenal při obraně císařských šancí po přechodu Dunaje: „Nebýt Dona Baltazara hraběte de Marradas, byl by nepřítel docela šance opanoval, ale hrabě Buquoy a hrabě Marradas tenkrát velkou statečnost projevili a soldáty k tomu měli, aby nepřítele smolou zastavili.“ V citovaných Hýzrlových slovech opět přichází ke slovu odvaha Dona Baltazara. Tu měl španělský válečník opakovaně prokázat také v průběhu roku 1620, kdy si podmaňoval stavy ovládaná města a pevnosti v jižních a jihozápadních Čechách. Připravoval tak půdu pro rozhodující tažení spojeného vojska císaře a Katolické ligy, které završila porážka vzbouřenců v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. V době bělohorského triumfu se Marradas nacházel v Budějovicích. Zanedlouho měl však již město opustit, aby se v letech 1621-1622 na jihu Čech věnoval dobývání zbývajících izolovaných ostrůvků povstalecké moci (Orlíka, Tábora, Třeboně a Zvíkova) a obsazování konfiskovaných rebelantských statků.

Už na počátku dvacátých let 17. věku se Marradasovy zásluhy o porážku českých rebelů dočkaly ocenění ve formě poct, jimiž na něj pamatoval císař Ferdinand II. V dubnu 1621 byl Donu Baltazarovi (a spolu s ním i jeho bratrům) přiznán říšský hraběcí titul a v říjnu následujícího roku se mohl těšit z povýšení na generála kavalerie. K těmto a dalším atributům společenského vzestupu se měly přiřadit i velké hmotné zisky. Příslušnost k okruhu exponentů vítězné strany totiž Španělovi otevřela dveře k obohacení při obrovských majetkových přesunech, jež se odvíjely od pobělohorských konfiskací. Naprostá většina nemovitostí, které Marradas získal, se nacházela v jemu dobře známém prostoru jižních Čech. Vedle dalších statků šlo především o rozsáhlé a výnosné hlubocké panství, jež se do Baltazarových rukou dostalo v letech 1621-1622.


Dům na budějovickém náměstí (č. p. 162), který
Marradas roku 1627 věnoval Servatiovi Hurdome
de la Fossa (foto T. Sterneck)
Nabytím Hluboké nad Vltavou se Don Baltazar de Marradas y Vique zařadil mezi nejbohatší jihočeské velkostatkáře. Rozsáhlé, původně královské panství vystřídalo více zástavních držitelů, dokud je v roce 1561 dědičně nezískali páni z Hradce. Od zadluženého Jáchyma Oldřicha z Hradce koupil Hlubokou v roce 1598 jeho věřitel rytíř Bohuslav Malovec z Malovic, který závratně zbohatl úvěrovým podnikáním. Malovcové však panství pro svou účast na stavovském povstání ztratili. Donu Baltazarovi bylo nejprve dáno do zástavy a až roku 1628 prodáno do dědičného vlastnictví. Z kupní sumy 200 000 zlatých však zaplatil jen zlomek, neboť její většina mu byla odečtena za vojenské služby a pohledávky u panovníka. Ze zámku v Hluboké učinil generál svou reprezentativní rezidenci. Když tam později nechal ke stávajícím objektům přistavět novou budovu, bylo její průčelí ozdobeno latinským nápisem, výmluvně připomínajícím původ bohatství nové hlubocké vrchnosti. Nápis zněl: FRUCTUS BELLI, což můžeme do češtiny přeložit jako „ovoce války“.

Marradas. pokračoval v rozhojňování své majetkové držby na jihu Čech i po zásadní hlubocké akvizici. Současně věnoval pozornost také správnímu aparátu na nově nabytých statcích,


Vlastnoruční podpis Servatia Hurdome
(Státní okresní archiv Č. Budějovice,
foto T. Sterneck)
který se měl stát nástrojem jejich maximálního ekonomického zhodnocení. Do čelných úřednických funkcí dosazoval Don Baltazar své staré kamarády či důvěryhodné osoby z řad domácího obyvatelstva, zavázané hraběti za vlastní kariéru. Když generál v červnu 1623 získal od české komory jako zástavu za půjčku na zaplacení císařských vojáků královské město Vodňany, jmenoval tamním správcem s titulem gubernátora jednoho ze svých podřízených a současně nejbližších přátel, Servatia Hurdome de la Fossa. Tento voják pocházel z řad erbovního patriciátu ve Španělském Nizozemí. Bojoval po boku Baltazara Marradase již ve Furlánsku a pak proti povstalcům v Čechách. Jako císařský důstojník a zároveň gubernátor ve Vodňanech se sblížil s dívkou z přední českobudějovické patricijské rodiny. Šlo o Dorotu, dceru emeritního primátora Kašpara Daublebského ze Sternecku, povýšeného do šlechtického stavu za zásluhy v době stavovské rebelie. Roku 1627 se Hurdome s Dorotou oženil. Svatební hostinu financoval hrabě Marradas, jenž tehdy navíc ženichovi věnoval výstavný dům na budějovickém náměstí. Už napřesrok ale de la Fossa ovdověl a brzy si založil novou rodinu. Se svými blízkými se pak zdržoval především ve Vodňanech.


Jezdec ve zbroji na vyobrazení z doby třicetileté
války (rytina Hans Ulrich Franck)
Gubernátorská funkce zaručovala Servatiovi Hurdome de la Fossa ve Vodňanech téměř neomezenou moc. Od Marradase si navíc pronajal veškeré městské důchody a při jejich obhospodařování se snažil bezohledně obohatit. Vyvíjel nekompromisní tlak na vodňanské měšťany i venkovské poddané, vynalézal a vymáhal stále nové poplatky, monopolizoval si výnosná výrobní odvětví a cíleně ochromoval lokální samosprávu. Stížnosti místních, podle nichž své postavení zneužíval k tomu, aby je „jako kotě od mlíka odstrčiti ráčil“, zůstaly za života Dona Baltazara bez odezvy. Fossa si gubernátorskou funkci podržel i nadále. Byl ji donucen opustit teprve koncem třicátých let, až po smrti generála Marradase, jehož synovec Don Francisco de Soler y Marradas hrabě ze Sallentu už nebyl Servatiovi přátelsky nakloněn. Přesto Hurdome ve Vodňanech zůstal do konce svého života, který se uzavřel patrně v roce 1650. Potomci někdejšího obávaného gubernátora se postupně plně včlenili do vodňanské pospolitosti. Tu pak rod Hurdomů z Fossen spoluvytvářel ještě v 18. století. (Dokončení příště)

Tomáš Sterneck

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.