ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

Hlubocký pán Don Baltazar de Marradas y Vique (2. část - dokončení)

K výrazným rysům Marradasovy osobnosti, formované vypjatou religiozitou pozdně renesančního hispánského světa, patřilo náboženské zanícení, jemuž dával hrabě průchod i ve své horlivé účasti na boji za vítězství univerzální římské církve. Od roku 1623 se Don Baltazar nepřehlédnutelně angažoval v rekatolizaci Českého království, které bylo v jeho očích zamořeno „kacířstvím“. O přítomnost Španělových vojáků se pak mnohde opírali takzvaní reformační komisaři, posílaní do měst za účelem obracení obyvatelstva na katolickou víru.


Don Baltazar de Marradas y Vique
(dobový portrét od neznámého autora)
Baltazarův nekompromisní postup proti evangelíkům, příležitostně provázený násilnými výstřelky soldatesky (nejeden z takových incidentů měl ovšem na svědomí Marradasův blízký spolupracovník, nechvalně proslulý Don Martin de Hoeff-Huerta), se již ve své době podílel na utváření generálova negativního obrazu. Ten se však formoval také pod dojmem další kariéry hlubockého pána, již mnozí jeho současníci vnímali jako kontroverzní. Na jedné straně ji totiž charakterizovaly projevy přízně, kterou mu vytrvale projevoval habsburský dvůr, a na straně druhé opakované vojenské i diplomatické neúspěchy. Pro obojí se dostával do sporů se svými konkurenty v řadách císařské armády, nicméně jeho postavení zůstávalo až překvapivě pevným.

Císařský generalissimus Albrecht Václav Eusebius
z Valdštejna (anonymní portrét z roku 1629)
Jako neúspěšnou lze hodnotit například účast hraběte de Marradas y Vique na novém vojenském tažení proti sedmihradskému knížeti Gabrielu Bethlenovi na podzim 1623, stejně jako jeho druhou diplomatickou misi do Mnichova počátkem roku 1625. Přesto byl Don Baltazar již v březnu 1626 povýšen na polního maršála. Brzy nato, v květnu 1627, se pak dokonce mohl těšit ze jmenování generálporučíkem, což tehdy byla v císařské armádě druhá nejvyšší velitelská šarže po vrchním veliteli - generalissimovi. Tento Marradasův hodnostní vzestup se přitom rozhodně neuskutečnil z vůle ani se souhlasem muže, který tehdy post generalissima zastával: Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna. Ten sice nezpochybňoval Španělovo bojové odhodlání, ale o jeho vojevůdcovských schopnostech měl velmi špatné mínění, což se mu nezdráhal dávat otevřeně najevo. V polovině dvacátých let Marradase ostentativně potupil tím, že jej pod své vrchní velení přijal jen jako obyčejného plukovníka. A nedlouho poté se o něm nezdráhal jízlivě prohlásit: „Don Baltazar je dobrý kavalír, ale na náročnější věci nestačí.“

Vyhrocující se nevraživost mezi Albrechtem z Valdštejna a Marradasem už záhy přerostla v nepokryté nepřátelství. Zatímco se Don Baltazar v létě 1630 podílel na dočasném odstavení svého rivala z čela armády, o dva roky později byl naopak sám z podnětu staronového generalissima zbaven funkce vrchního vojenského velitele v Čechách. Ta byla hraběti de Marradas y Vique svěřena v době saského vpádu (1631) a nelze než konstatovat, že v ní jednoznačně selhal. Za všechna ponížení, domnělé i skutečné křivdy z Valdštejnovy strany však španělský „dobrý kavalír“ připravoval účet. Vhodná příležitost k odplatě se mu naskytla poté, co císařský generalissimus v důsledku své nevyzpytatelné sólové politiky nenávratně ztratil důvěru vídeňského i madridského dvora. Právě Marradasův zámek v Hluboké nad Vltavou se pak stal důležitou komunikační centrálou, přes niž proudily klíčové depeše o chystaném definitivním odstranění Valdštejna a jeho spojenců a kde se konaly konspirativní schůzky některých strůjců vévodovy likvidace, dokonané v Chebu vraždami z 25. února 1634. Těsně před „chebskou akcí“ byl hlubocký pán opět jmenován českým zemským velitelem.

Svých jihočeských držav však Don Baltazar de Marradas y Vique využíval i k mnohem bohulibějším účelům než k vytváření organizačního zázemí pro odstranění svého protivníka. O rozsáhlý nemovitý majetek a jeho výnosy se mohl generál opírat jako mecenáš při zadávání četných uměleckých zakázek, které směřovaly přednostně k dílům sakrálního charakteru. Vedle financování obrazů s náboženskou tematikou, jež obohatily vybavení řady kostelních interiérů, hrabě přispíval na stavby či úpravy chrámových objektů. Za Marradasovy peníze tak bylo zbudováno například nové průčelí karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné na pražské Malé Straně, postavena hrobka v dominikánském chrámu sv. Jiljí na Starém Městě pražském, určená pro příslušníky místní španělské komunity, či zhotoven hlavní oltář v benediktinském Emauzském klášteře. Při českobudějovickém dominikánském klášterním kostele Obětování Panny Marie nechal Don Baltazar obnovit kapli, přiléhající ze severní strany k presbytáři, do níž byl pak v květnu 1634 za jeho osobní přítomnosti slavnostně přenesen starobylý obraz Panny Marie Budějovické. Skutečnost, že naprostou většinu svých zbožných donací Marradas uskutečnil teprve na sklonku života, ve třicátých letech 17. století, nezůstala nepovšimnuta jeho nepřáteli. Z jejich úst zaznívala jízlivá slova, že se tak generál na poslední chvíli snažil vykoupit své nepřeberné hříchy. Ty se daly bez většího úsilí nahledat i v jeho svérázném privátním životě, neboť ten ani zdaleka nebyl bez poskvrny.


Rabování a vypálení vesnice za třicetileté války na vyobrazení z roku 1633 (rytina Jacques Callot)

Baltazar Marradas patřil do té kategorie členů maltézského řádu, která se označovala jako profesní rytíři. Ti se sice svým životním stylem podobali spíše světským urozeným válečníkům než řeholníkům, nicméně vztahoval se na ně povinný celibát a jejich jmění bylo považováno za řádový majetek. Ačkoliv hrabě zůstal až do konce své pozemské pouti jedním z johanitů, mezi nimiž se dobral velmi vlivného postavení, zmíněnými omezeními se nenechal spoutat. Pokud šlo o jeho statky, podařilo se mu v říjnu 1628 získat od papeže Urbana VIII. právo s nimi svobodně disponovat, vykoupené jednorázovým finančním odvodem ve prospěch řádu. Díky tomu mohly Marradasovy rozsáhlé jihočeské državy zůstat v rukou jeho pokrevenců. Založení legitimní rodiny - a tedy zplození řádných dědiců - ovšem u Dona Baltazara nepřipadalo v úvahu. Nicméně ani v případě celibátu neváhal obcházet řádové regule, a to mimomanželskými intimními styky se ženami.

Z jednoho z Marradasových hříšných vztahů vzešla jeho levoboká dcera. Nevíme o ní bohužel více, než že se stala řeholnicí na Maltě, a pohříchu neznáme ani jméno její matky. Zato máme k dispozici bližší informace o pozoruhodném dlouhodobém milostném poměru španělského válečníka k ženě, kterou poznal někdy na rozhraní druhé a třetí dekády 17. století v předním jihočeském královském městě Českých Budějovicích. Touto generálovou partnerkou byla mladá dvojnásobná vdova Dorota rozená


Vlastnoruční podpis Kašpara Daublebského
ze Sternecku (foto T. Sterneck)
Öllerová. Její otec Vavřinec Öller svým původem i společenským postavením jednoznačně náležel k čelným budějovickým měšťanům. Nic na tom neměnil fakt, že nemalou část života - řadu let kolem přelomu 16. a 17. věku - strávil s rodinou v Jindřichově Hradci. Tam se stal váženým členem městské rady, posléze se však Öllerovi vrátili do města pod Černou věží. S Vavřincovou sestrou se již před rokem 1585 oženil pozdější budějovický primátor, už v první části tohoto příspěvku v jiných souvislostech zmíněný Kašpar Doudlebský alias (od 1620) Daublebský ze Sternecku, a zplodil s ní několik dětí. Ty i po předčasné smrti své matky vytvářely spojnici mezi Kašparovou rodinou a öllerovským klanem. Dcera Vavřince Öllera se tak mohla honosit úzkým příbuzenským poměrem k primátorovi, který si svými politickými aktivitami v době stavovské rebelie získal přízeň habsburského dvora.

S ohledem na kořeny Doroty Öllerové nepřekvapí, že se jejím prvním chotěm stal příslušník dalšího starého budějovického rodu, Valentin Bartlme, jemuž v roce 1618 povila dítě. Po Valentinově


Dům na budějovickém náměstí (č. p. 373),
kam generál Marradas na sklonku života
přijížděl za Dorotou rozenou Öllerovou
(foto T. Sterneck)
předčasné smrti, která jej zastihla hned na prahu následujícího roku, se Dorota za blíže neznámých okolností provdala za štolmistra Matyáše, nevýznamného důstojníka, sloužícího pod Marradasem. Ani toto manželství však nemělo dlouhého trvaní, neboť už záhy Dorota ovdověla podruhé. Můžeme se pouze dohadovat, jak se tato žena seznámila s Donem Baltazarem - zda prostřednictvím svého druhého chotě Matyáše, či snad přes své veřejně angažované příbuzné, kteří byli s vlivným Španělem v takřka nepřetržitém spojení. Jisté je však to, že z Dorotina nového, sice neoficiálního, avšak nikterak nezakrývaného vztahu, který se už záhy v řadě ohledů podobal řádnému manželskému svazku a měl vydržet až do smrti hraběte, výrazně profitovalo celé město při soutoku Malše a Vltavy. Přispíval totiž k tomu, že styky mezi Marradasem a českobudějovickou lokální elitou získaly zcela jinou kvalitu, než tomu bylo u reprezentací řady těch obcí v prostoru jižních a jihozápadních Čech, do jejichž dějin se španělský válečník zapsal jako bezskrupulózní kořistník a utlačovatel. V rámci svého vlivu se Baltazar coby vysoký armádní hodnostář vytrvale snažil vycházet vstříc zájmům královského města, jež bylo domovem jeho „plebejské“ milenky a které hojně navštěvoval i poté, co se usídlil na Hluboké.

Dorota měla z prvního manželství syna Matyáše Bartlma, kterého si Don Baltazar velmi oblíbil. Náklonnost mu projevoval i poté, co se svou intimní přítelkyní zplodil vlastního potomka. Generálův nemanželský syn, jenž dostal jméno Kašpar (Gaspar) Baltazar Marradas, se narodil počátkem dvacátých let 17. věku. Vztah mezi aristokratem oslnivé kariéry a jeho měšťanskou milenkou se tím zásadně upevnil. Hrabě de Marradas y Vique sice de iure zůstal neženatý, avšak se svými blízkými byl trvale v intenzivním kontaktu. Nejenom že za nimi dojížděl k soutoku Malše s Vltavou, ale přinejmenším kolem poloviny dvacátých let se jeho družka - patrně i s oběma dětmi - velice často zdržovala na hlubockém zámku. Právě tehdy se dcera Vavřince Öllera zbavila řady svých českobudějovických nemovitostí, avšak už od roku 1626 si v královském městě znovu systematicky budovala majetkové zázemí. Získala tam rozlehlý dům na jižní straně rynku, dříve sídlo císařského celního úřadu. Tento objekt poskytoval odpovídající komfort nejenom Marradasově milence a jejím ratolestem, ale také samotnému Donu Baltazarovi. Generál tam pak přebýval při návštěvách Budějovic, kam zajížděl mezi plněním svých služebních povinnosti, které jej stále častěji odváděly z jižních Čech.

Na počátku třicátých let dal Dorotě její urozený ctitel k dispozici dvůr v Dasném, nacházející se mezi Hlubokou a Českými Budějovicemi. Tam se Marradasova intimní přítelkyně mohla zastavovat při


Hlavice hlubockých Božích muk
ze 17. století s marradasovským erbem
(foto T. Sterneck)
svých cestách z budějovické městské pevnosti do generálovy rezidence, respektive při přesunech opačným směrem. V té době se již stárnoucí Španěl pomalu začínal připravovat na konec své pozemské pouti a promýšlet, jak má být po jeho smrti naloženo s nemalým jměním, jež se mu podařilo shromáždit. Postavení jeho vlastního syna bylo komplikované v tom, že Kašpar Baltazar přišel na svět jako nemanželské dítě. Se souhlasem císaře byl sice tento levoboček legitimován a později našel uplatnění v habsburské armádě, nicméně stigma problematického původu bránilo tomu, aby převzal otcova zemskodesková panství. Univerzálním dědicem proto hlubocký pán závětí ze dne 13. ledna 1633 jmenoval Dona Francisca de Soler y Marradas hraběte ze Sallentu, jenž byl synem generálova bratra Jorgeho.

Na zabezpečení své neoficiální rodiny však stárnoucí válečník v žádném případě nezapomněl. Už v červnu 1632 postoupil Kašparu Baltazaru Marradasovi, tehdy ještě dítěti, dům U Divého muže na Malostranském náměstí v Praze. Na podzim 1633 se pak hrabě de Marradas y Vique vrátil k ustanovením své poslední vůle. Testament z ledna toho roku, na jehož základě měl generálův rozsáhlý nemovitý majetek převzít hrabě ze Sallentu, sice zůstal v platnosti, ale 2. října 1633 byl opatřen dodatkem. Tento kodicil především zajišťoval malému Kašparu Baltazarovi nárok na finanční hotovost ve výši 60 000 rýnských zlatých, ale též na šest koní s otcovým nejlepším vozem, jakož i na luxusní oděvy, nábytek, nádobí z drahých kovů a jiné cennosti. Dále se v dodatku k Marradasově závěti řešilo majetkové zaopatření Doroty rozené Öllerové. Vedle toho, že měla z pozůstalosti svého druha nově převzít několik hodnotných předmětů, bylo nyní písemně potvrzeno její vlastnické právo ke všem penězům, šperkům a dalším movitostem, které od hraběte dostala dříve. Navíc jí byl přiznán nárok na dodávky naturálií z hlubockého panství, kterými měl Dorotu zásobovat generálův univerzální dědic Don Francisco.

V dobrém mohl na svého otčíma vzpomínat i starší syn Marradasovy milenky: Matyáš Bartlme. Tomu španělský válečník zásadně napomohl ke společenskému vzestupu. Na sklonku svého života totiž prosadil, aby byl Matyáš, tehdy dvacetiletý mladíček, povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „z Partenau“. Pošlechtěný rod Bartlmů z Partenau se pak po několik generací udržel mezi českobudějovickou měšťanskou elitou. Z ochrany vlivného aristokrata se mohli jeho blízcí těšit až do léta roku 1638, kdy Marradas za pobytu v Praze 12. srpna zemřel. Patrně jej při vyřizování organizačních záležitostí týkajících se armády skolil zápal plic. Spolehlivé bližší informace o okolnostech smrti Dona Baltazara však prozatím k dispozici nemáme, dodnes pak přetrvávají nejasnosti také ohledně místa jeho posledního odpočinku. Generálovo pohřebiště bývá leckdy hypoteticky kladeno do některého z kostelů v Praze či ve Vídni, respektive do Marradasem fundované kaple při klášterním kostele budějovických dominikánů, která byla ale bohužel při rekonstrukci chrámu v roce 1865 stržena. Jako nejpravděpodobnější se nicméně jeví to, že Španělovy ostatky byly převezeny do jeho rodné Valencie - podobně bylo v 17. století prokazatelně naloženo s těly některých jeho společensky exponovaných krajanů, kteří rovněž dlouhodobě působili a také zemřeli ve střední Evropě.


Vojenský tanec na vyobrazení z poloviny
17. století (rytina Hans Ulrich Franck)

Dorota rozená Öllerová se po smrti svého mocného přítele Dona Baltazara de Marradas y Vique již neprovdala. Zbytek své pozemské pouti trávila převážně v Českých Budějovicích, kde dožívala v postavení prominentní vdovy. Že de iure nebyla vdovou po vlivném habsburském generálovi, ale po pouhém štolmistrovi, na tom nic neměnilo. Když na počátku roku 1649 zemřela, podělili se o Dorotinu pozůstalost její dva synové: Matyáš Bartlme z Partenau a Kašpar Baltazar Marradas. Posledně jmenovaný tehdy působil v habsburské armádě jako rytmistr velící jízdnímu praporci. Na živu byl prokazatelně ještě v září léta Páně 1659, kdy se zdržoval ve Vídni, pak se však stopy po něm ztrácejí.


Detail podobizny Baltazara Marradase
na vodňanském obraze Panny Marie Montserratské
(foto T. Sterneck)

Pokud jde o hlubocké panství a další součásti úctyhodného pozemkového majetku zemřelého generála Marradase, držel je až do své smrti v roce 1656 válečníkův synovec Don Francisco de Soler y Marradas hrabě ze Sallentu. Po Franciscovi tyto statky převzal jeho nejstarší syn, císařský dvořan Don Bartolomeo, jenž ale na jihočeských panstvích neměl zájem a už roku 1661 je prodal Janu Adolfovi I. hraběti ze Schwarzenbergu. Stalo se tak v souladu s poslední vůlí Baltazara Marradase, který své následovníky instruoval, aby všechny nemovitosti nacházející se mimo Španělsko zpeněžili a za takto získané prostředky si koupili statky na Pyrenejském poloostrově. Marradasové tedy z českých zemí zmizeli, aniž by tu na rozdíl od jiných rodů, které k nám přišly v bouřlivé první polovině 17. století, stihli v pravém slova smyslu zdomácnět. Dona Baltazara sice k českému prostředí poutala jeho nelegitimní rodina, avšak na zde nabyté statky nahlížel v první řadě jako na hmotné zúročení své válečnické kariéry a nevybudoval si k nim hlubší emocionální vazby.

Mgr. Tomáš Sterneck, Ph.D.


Výběr z literatury:

Bílek, Tomáš V.: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. I-II. Praha 1882-1883.
Bílek, Tomáš V.: Reformace katolická neboli Obnovení náboženství katolického v království Českém po bitvě bělohorské. Praha 1892.
Forbelský, Josef: Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Osudy generála Baltasara Marradase. Praha 2006.
Geršlová, Dagmar: Vodňanský obraz Panny Marie Montserratské. Památky jižních Čech 1, 2008, s. 159-164.
Hallwich, Hermann: Marradas, Don Balthasar Graf. In: Allgemeine Deutsche Biographie XX. Leipzig 1884, s. 421-429.
Huyer, Reinhold: Don Balthasar de Marradas und die Stadt Budweis I-II. Budweiser Zeitung 63, 1924, Nr. 66, s. 1-4; Budweiser Zeitung 63, 1924, Nr. 67, s. 1-4.
Lenz, Jaroslav: Don Baltasar de Marradas. Od Pražského Jezulátka. Časopis k šíření úcty Milostného Jezulátka u Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze 3, 1937-1938, s. 2-11.
Marek, Pavel - Sterneck, Tomáš: Láska za času nenávisti. Partnerské soužití Baltasara Marradase a Doroty rozené Öllerové ve světle generálova kodicilu. Dějiny a současnost 35, 2013, v tisku.
Marek, Pavel - Sterneck, Tomáš: Španělský válečník a jeho neoficiální českobudějovická rodina (Kodicil generála Marradase z roku 1633). Jihočeský sborník historický 82, 2013, v tisku.
Markus, Antonín: Výročí Marradasovo. Tradice. Věstník Svazu českých úředníků a zřízenců knížete ze Schwarzenberku v Českých Budějovicích 1938, č. 4 (20), s. 49/141-51/143.
Mostecký, Václav: Dějiny bývalého královského města Vodňan II. Praha 1940.
Mostecký, Václav: Hrabě Marradas a Vodňany. Zlatá stezka 12, 1938-1939, s. 24-26, 41-43.
Panochová, Ivana: Offiziere und Rivalen Albrecht von Waldsteins als Stifter von Bauwerken in der Zeit des Dreißigjährigen Kriegs in Böhmen und Mähren. Umění 54, 2006, s. 492-503.
Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze království Českého VII. Písecko. Praha 1890.
Sterneck, Tomáš: Budějovická pře vodňanského gubernátora Servatia Hurdome de la Fossa. Obrázek z královského města v době saského vpádu do Čech. Staré Budějovice. Sborník prací k dějinám královského města Českých Budějovic 1, 2005, s. 45-80.
Sterneck, Tomáš: Dorota rozená Öllerová, budějovické stromy a kácení u Dasného léta Páně 1632 (Příspěvek k poznání vztahů mezi předním jihočeským královským městem a generálem Marradasem).
Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech 49, 2012, s. 124-139. Sterneck, Tomáš: Mezi měšťany a šlechtou. Dějiny rodu Daublebských ze Sternecku. Brno 2009.
Sterneck, Tomáš: Servatius Hurdome de la Fossa und die Städte Wodnian und Budweis. Glaube und Heimat. Monatsschrift der heimatvertriebenen Böhmerwäldler, Freunde des Böhmerwaldes und des Böhmerwaldmuseums Passau 63, 2011, Heft 9-10, s. 7-10.
Sterneck, Tomáš: Španělský válečník: Baltazar de Marradas y Vique. Tajemství české minulosti 3, 2012, č. 16, s. 8-15.
Sterneck, Tomáš: Vetřelci, nebo partneři? Důstojníci v očích městské elity na příkladu Dona Baltazara de Marradas y Vique a Servatia Hurdome de la Fossa v Českých Budějovicích za třicetileté války. Historie - Otázky - Problémy 3, 2011, č. 1, s. 57-66.
Sterneck, Tomáš: Vražda Albrechta z Valdštejna (= Extra historie: kauzy XI). Brno 2013.

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.