ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

POSLEDNÍ JELEN KNÍŽETE ADOLFA
SCHWARZENBERGA Z PONĚŠICKÉ OBORY

Poněšická obora byla založena v roce 1853. Od té doby se její původní rozloha, po různých úpravách, spíše zmenšovala. V současné době vykazuje rozlohu 1802 ha. Rozprostírala se po obou stranách potoka Libochová - tehdy plného pstruhů a raků, který se severně od Hluboké (7 km) z pravé strany vlévá do Vltavy. Ten pak ještě dlouho (po 2. světové válce), tvořil hranici mezi tehdejšími revíry Poněšice - ležící severně od tohoto potoka a Novou Oborou - jižně od něho, v plošném poměru cca 8 : 2 ve prospěch poněšického revíru. Byla určena pro chov jelení zvěře.

Za účelem tzv. "oživení krve", byla příležitostně do této obory dovážena jelení zvěř z Karpat, z Maďarska, Kraňska, Štýrska, která se pak křížila s domácí zvěří. Někdy se to povedlo.

V centrální oblasti obory, na lokalitě "u Cirhana" - se v roce 1937 u zásypu "U Staré Boudy" (krmeliště) objevil silný pozoruhodný mladý jelen. Byl již dříve tu a tam zahlédnut personálem na různých lokalitách, ale nikde se dlouho nezdržel. Nyní se však ukázalo, že se mu zde zalíbilo. Byl silný "ve zvěřině" a ve figuře podstatně tmavší oproti ostatní zvěři. Byl to již tehdy pravidelný korunový desaterák, který se mohl - co do tvaru korun, délky a síly obou lodych, jakož i výsad - oprávněně chlubit. Zkrátka vykazoval všechny znaky perspektivního jelena, který by to v budoucnu mohl hodně dokázat, jenže: Byl velmi výbojný. U zásypů nesnesl konkurenci, kde od korýtek odháněl nejen zvěř holou, ale odbíjel i jeleny starší. Při říji v roce 1938 pak opanoval již hlavní říjiště, přičemž několik soupeřů zle poznamenal. Takže není divu, že se o něm začalo hovořit, že se chová jako Hitler. V té době to byl již silný korunový dvanácterák a personál jej od té doby tímto takto jmenoval. Po říji pak svůj harém opustil, což u hlavních jelenů je samozřejmým pravidlem. Uplynul pak další měsíc, ale nikdo z lesního personálu jej v oboře již nezahlédl. Usoudilo se, že mohl přesadit (přeskočit) 2,4 m vysoký oborní plot, a že se může potulovat kdesi ve volné honitbě.

Veškerý lesnický venkovní personál dostal příkaz, pokud na tohoto jelena narazí, aby jej odlovil dřív, než by přešel do sousedních honiteb nebo byl upytlačen.

A stalo se, že začátkem ledna roku 1939 napadl sníh a můj otec šel po obnově a to v odděleném lesním komplexu "Kánín" (asi 120 ha) náležející k novooborskému revíru. Na jeho jižním svahu, asi 3 km vzdušnou čarou od nádraží Hluboká nad Vltavou - Zámostí, zahlédl na odrůstající pasece u srnčího krmelce silného jelena. V dalekohledu poznal, že jde o hledaného uprchlíka, který mezitím zatáhl do vyššího porostu.

A pak to již šlo ráz na ráz. Návrat do myslivny v Nové Oboře, kde tehdejšího vrchního správce Kofránka informoval o této skutečnosti. Odtud pak následovalo hlášení vedoucímu lesního ředitelství v Hluboké nad Vltavou ing. Antonínu Nikendeyovi.Protože tehdy uprchlou oborní vysokou zvěř bylo možno lovit ještě v lednu, bylo rozhodnuto ihned postavit na vhodném místě nízkou záštitu (plentu) s lavičkou a 2 zakrmovací korýtka (na který byl jelen z obory zvyklý) a tak se jej pokusit v této lokalitě pozdržet. Ještě týž den odpoledne bylo vše připraveno i zakrmeno. Další den brzy odpoledne otec zasedl při dobrém větru do záštity a asi něco po 3. hodině se dočkal. Jelen se tiše objevil mezi nárostem a šel rovnou ke korýtkům, kde měl bohatě založeno (žaludy, kaštany, kukuřice, řepové řízky), jakož i malé slanisko. To se opakovalo i další den. Usoudilo se, že se jelen u zásypu chytil. Ředitel nato informoval knížete Adolfa, který v té době se svou ženou Idou trávil většinu času v lovecké chatě ve Staré Oboře a nabídl mu možnost ulovení tohoto jelena - emigranta. Kníže souhlasil. Den nato přijel s ředitelem na místo srazu. Otec jej pak vedl do záštity. Bylo to do kopce, ale na místo přišli při dobrém větru včas. A k neuvěření obou, uplynulo prý snad tak 5 minut a jelen se náhle objevil mezi odrůstajícím nárostem. Otec upozornil: To je ten "Hitler", střílejte. Vysoká rána na komoru a nádherný korunový silný dvanácterák se složil a čekalo se. Zatím se dostavil ředitel s vedoucím revírníkem a teprve poté se šlo ke "zhaslému" jelenu. Vzájemné blahopřání a čerstvý - v barvě dotknutý jedlový zálomek pak ozdobil knížecí klobouk. Otec byl pochválen za dobře vykonanou práci, což jej samozřejmě velmi potěšilo.

Při rozchodu všech účastníků si kníže Adolf povzdechl: "Jen se obávám,že je to můj poslední jelen z poněšické obory".

Druhý den byla provedena fotodokumentace uloveného jelena. Jeden snímek měl též můj otec, ten jsem později v pozůstalosti již nenalezl, což je škoda. Kde se v současné době paroží tohoto jelena nalézá, nevím.

Doslov:

Přišel 15. březen 1939 a tak není divu, že další pobyt v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava, již pro knížecí pár nepřichází v úvahu. Schwarzenbergové upadli u Hitlera v nemilost.

Známý krumlovský archivář a promovaný historik Jiří Záloha se zmiňuje, že 6. září 1939 manželé Adolf a Ida opustili Vídeň, kam před několika dny přijeli z Hluboké nad Vltavou. S obtížemi se dostali pak do italské Bordighery a přes Londýn do USA. Zde pak spolupracovali s Dr. Benešem, Janem Masarykem a s dalšími organizacemi, za což se schwarzenberskému rodu nejdříve nacisté a po 2. světové válce pak i naši komunisté - způsobem jim vlastním - "chtivě odvděčili".

  • 17. srpna 1940 byla na majetek primogenitury uvalena tzv. "nucená správa" a dosazen byl "Treuhänder" (důvěrník).
  • 21. února 1945 byl Schwarzenberský palác ve Vídni zasažen a pobořen dvěmi bombami při americkém náletu.
  • 4. října 1945 ONV v Č. Budějovicích vydal vyhlášku, ve které Adolfa Schwarzenberga označil za Němce.
  • Po roce 1945 byl veškerý schwarzenberský majetek primogenitury zkonfiskován.
  • 16. srpna 1945 volal kníže Adolf poprvé správcům majetku v Č. Budějovicích a 25. srpna 1945 ještě podruhé.
  • 10. července 1947 byl vydán zničující zákon č. 43/47 Sb. tzv. "LEX SCHWARZENBERG".
  • 18. srpna 1947 se kníže Adolf obrátil na všechny své zaměstnance v Čechách dopisem, ve kterém všem děkuje za jejich práci a přízeň a loučí se s nimi.

Není mi ovšem známo, že tento dopis tenkrát do Čech došel. Zachovalo se jen jeho německé znění (dle informace J. Zálohy z roku 1993). Psáno a dáno: Katsch, 18. srpna 1947 Dr. Adolf Schwarzenberg v. r.

Poznámka:

Dr. Adolf Schwarzenberg zemřel v Bordigheře 27. února 1950. Do Čech a na Hlubokou - kde se v roce 1890 narodil - se tedy již nevrátil. Takže ten vpředu zmíněný poněšický jelen byl tenkrát opravdu jeho poslední.

Václav Macar

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.