Na některých místech v našich lesích můžeme ještě dnes nalézt zbytky po dřívější velice nešetrné těžbě pryskyřice ze stojících stromů - po starém smolaření. Přitom nejčastěji bývají v té nejcennější oddénkové části staré borovice, které jsou proto napadány hnilobou a tak dochází ke znehodnocení dříví vhodného na dýhy, obrazové rámy, nábytek apod. a současně i k narušení stability celých porostů.
V minulosti bývala přírodní pryskyřice velice hledanou surovinou, její těžbou bylo zaměstnáváno několik specialistů - smolařů, jejich řemeslem, dnes již zapomenutým, bylo tedy smolaření. I když tento zdroj obživy řady lidí na venkově prakticky zanikl během 19. století s rozvojem průmyslu, docházelo u nás k jeho vzkříšení v průběhu 2. světové války a i po roce 1945 z ryze ekonomických důvodů - a to přes četné protesty lesníků. Dokonce státní hospodářské plány v období tzv. socialismu u nás jmenovitě předepisovaly těžbu i dodávku přírodní pryskyřice. Naštěstí dnes již smolaření v našich lesích připomínají kromě poškozených starých zasmolených stromů pouze dochované zbytky starého nářadí smolařů i původní zprávy uchovávané v archivech i popisy této práce ve starých knihách.
Podle Naučného slovníku lesnického (1960 - ČSAV v SZN Praha) je přírodní pryskyřice směs pevných nebo polotuhých látek složených z uhlíku, vodíku a kyslíku i látek aromatických (balzámy) vytvořená v pletivech dřeva, nerozpustná ve vodě, ale pouze v organických rozpouštědlech. Jsou to rostlinné sekrety jež vznikly buď normálním způsobem jako produkt přeměny látek a zůstávají na místě vzniku, nebo se vylučují vlivem zranění na povrchu stromů. Na vzduchu oxidují vzdušným kyslíkem a tvrdnou, nebo se polymerizují vyprýštěním na povrch a rychle ztrácejí těkavé silice. V běli dřeva je pryskyřice v tekutém stavu, v jádru je tuhá - kromě modřínu, kde tekutou pryskyřici roní i jádro. Na poranění nejlépe reaguje borovice a to poznali i naši předchůdci. Při těžbě pryskyřice se poškozují zraňováním jen pryskyřičné kanálky příčné, ale jejich spojení s podélnými umožňuje výron pryskyřice i z okolních kanálků podélných, po poranění ovšem vznikají i další četné kanálky tzv. patologické a ty se spojují s normálními a zvyšují výron pryskyřice. Po poranění výron ustává obvykle po 24 - 36 hodinách, znovu se naplní zhruba za jeden týden, ale to vše závisí od polohy i počasí. Výron u smrku je sice pomalý, ale trvalejší než u borovice, trvá několik let. U modřínu se hromadí tekutá pryskyřice často ve vnitřních trhlinách dřeva v tzv. smolnících, proto se těží jen hlubokými vrty zabíhajícími až k jádru kmene. U jedle pryskyřičné kanálky ve dřevě chybějí a proto se její pryskyřice někdy těžila jen z nádorů na kůře kmene.
Je potřebné ještě uvést definici smolaření též podle uvedeného slovníku: "Těžba pryskyřice neboli smolaření je získávání pryskyřice ze živých jehličnatých stromů. Pryskyřice se těží tím způsobem, že se stromy úmyslně zraňují a tím se vyvolává ronění pryskyřice, která se zachycuje a pak dál zpracovává". V minulosti patřilo smolaření mezi tzv. vedlejší lesní výtěž a smůlu pro svoji práci potřebovali ševci, jircháři, bednáři a další řemeslníci. Smolaření a smolaři jsou u nás doloženi již od 13. století.
V minulosti poznal každý hned smolaře podle vzhledu. Protože se dá smůla jen velice těžko smýt a ještě se na ni nalepují další nečistoty, patřili tito staří řemeslníci k těm nejšpinavějším obyvatelům vesnic nacházejících se poblíž nebo i uvnitř lesů. A není zase tak dávno, kdy na venkově matky říkaly svým dětem, že jsou tak zašpiněné jako smolaři - prostě "zasmolené", což občas používáme ještě i dnes.
Výstroj smolaře byla celkem jednoduchá: hrubá režná zástěra, sekyra a škrabka, později smolařská telice, různé nádobky na "smůlu" a koš, v němž odnášeli z lesů misky naplněné pryskyřicí. Tu pak doma čistili, přepouštěli a ukládali do soudků, v nichž ji odváželi na prodej zájemcům na trzích.
Jak již zmíněno je podle obsahu pryskyřice ve dřevě na prvním místě borovice. Ta obsahuje od 3 do 8% (nejvíce jádro a pařezy), smrk má 1 - 2% a jedle pouze 1%. Pryskyřice má dezinfekční účinek a zabraňuje vnikání hniloby uzavřením menších zranění nebo i prosycením části buněčných pletiv pryskyřicí. Naši předkové věděli ze zkušeností, že je nejvhodnější využívat ke smolaření právě borovici i že nejsmolnatější je jádro kmene a především jádro smolných borových pařezů, které v zemi zůstaly po dobu 8 - 10 let od pokácení stromu. Takové pařezy dobývali pracně ručně a teprve později různými stroji - klučkami, často i za pomocí trhavin. Smůlu z nich pak získávali velmi primitivně v jamách, pecích, kotlích a později i v retortách. K zajímavostem jistě patří i to, že v carském Rusku měli v provozu zvláštní pece zvané "kožuchovky". Ty poskytovaly z 1 m3 smolného dřeva výtěž zhruba 7 - 19 kg terpentýnových silic a 40 - 42 kg smůly. Naše dřeviny se liší množstvím silic obsažených v pryskyřici: u borovice je jejich obsah 34%, u smrku 32%, u modřínu 38% a u jedle dokonce 60%. Smolaři ale při své práci nikdy nedosáhli plnou výtěž, protože silice rychle vyprchávaly jako těkavé látky do vzduchu a tak získávaly obvykle o 10 - 12% méně. Důležitým faktorem při smolaření byl vždy pokles teploty pod 12 °C, od kdy se zvyšuje vazkost pryskyřice a proto se snižuje její výron ze stojících stromů. Uvedená teplota byla proto v minulosti hranicí pro pásmo smolaření. Obvykle se smolařilo po dobu deseti let v porostech k tomu určených, jejich věk byl vždy nad 40 roků a na stromech od výčetního průměru 30 cm. Ještě v Instrukcích Státních lesů a statků po roce 1945 zdůrazňovali, že smolařit po dobu delší než 10 let je dosud "neprozkoumané".
Přirozeně vyschlá pryskyřice je křehká, říkalo se jí obvykle "barras" - síra. Pryskyřici ze smrku, obzvláště rychle na vzduchu schnoucí, říkali "burgundský var" nebo i "pivní rek" - byla těžko rozpustná v terpentýnovém oleji a proto při smolaření používali piv ní sudy. Nejcennější bývala modřínová pryskyřice, které říkali "benátský terpentýn", ta byla vhodná pro výrobu laků i barev na porcelán, malby na dřevo atp. V minulosti smolaři těžili i jedlovou pryskyřici, kterou nazývali "kanadský balzám", ta byla vhodná ke klížení optických skel na dalekohledy i mikroskopy. Tvrdá část po oddělení terpentýnových silic byla kalafuna, používaná při výrobě mýdel, papíru, ale i na zdrsnění žízní smyčcových nástrojů.
Jak si vlastně ti staří smolaři počínali při své profesi? Vybrané živé stromy označovali zprvu jen sekera mi, později pro tento účel upravenými vrtáky i speciálními smolařskými teslicemi a tak vyvolávali zvýšené ronění pryskyřice. Tu zachycovali do různých nádobek nebo ji prostě po ztvrdnutí odsekávali a tak sbírali a dál ji později primitivně zpracovávali. Přitom vždy dbali, aby v ní při sběru bylo co nejméně nečistot, především zbytků kůry. Převážně ji těžili z běle stromů a to obvykle od jara po dobu sedmi až osmi měsíců v těch nižších polohách. Po sebrání ji hned ošetřili, dobře věděli, že se na vzduchu rychle znehodnocuje a původní hustá lepkavá pryskyřice se mění v bílou, šedou nebo hnědou tuhou hmotu - již bez cenných silic. Uvádí se, že pryskyřice ztrácí během tří až šesti dní polovinu obsahu terpentýnových silic a delší dobou stání na vzduchu se jejich obsah dál snižuje až na 3 - 5%. Těkavé silice totiž vyprchávají velice rychle, nastává oxidace, polymerizace a krystalizace jejich složek.
Pro ucelenou informaci o starém smolaření v našich lesích je nutné uvést přehledně i základní způsoby těžby "smůly", které byly postupně propracované až do detailů:
Na smrku se používaly tzv. lizinové způsoby těžby pryskyřice - převážně se jednalo o dlouhou užší lizinu, která zajistila dlouhodobé ronění. Přitom se dřevo zraňuje jen mělce, jedná se o pouhé odstranění kůry stromu - ronění pak trvá několik let a nemusí se obnovovat jako u borovice. Ronění je velmi pomalé a čtvrtým rokem dochází k jeho zmenšení. Na jednom kmeni se vytvářely současně 2 - 4 liziny, zaschlá pryskyřice se seškrabuje jen jednou za rok a výtěž je malá. Tento způsob byl a je vždy neúnosný, protože dřevo smrku není tak odolné jako borovice a rychle je napadají dřevokazné houby - zejména též červená hniloba. Pryskyřici sbírali také z náhodně poškozených stromů (např. vozy apod.), ale často i zvěří (loupání).
U borovice, která byla v minulos ti pro smolaření nejdůležitější dřevinou, se používal právě způsob lizinový. Z jedné liziny byla roční výtěž pryskyřice 1 - 5 kg.
U modřínu se využívalo jeho schopnosti vytvářet smolné pecky - smolníky,to jsou uzavřené dutiny vzniklé hlavně ve spodní části kmene i v trhlinách způsobených např. větrem. Tyto dutiny jsou vyplněny tekutou pryskyřicí - ovšem smolníky se nemusejí vytvářet u každého stromu. Zde pryskyřici těžili hloubkovými vrty pronikajícími do dřeva buď se sklonem směrem dolů - ty se zavíraly dřevěnou zátkou, nebo i směrem nahoru a pak se pryskyřice zachycovala do sběrné nádobky. Z vývrtů bylo možno těžit pryskyřici i po několik let a jeden vývrt poskytl za rok 100 - 300 g. Tento způsob byl také krajně nešetrný, silně poškozoval cenné modřínové oddénkové dřevo.
Na jedli nebylo možné používat normální těžební postupy, protože u této dřeviny se pryskyřice hromadí pouze v dutinách - nádorcích pod kůrou i nad ní s obsahem tekuté pryskyřice. Zde těžba spočívala v napichování takových nádorků odspodu ostrou kovovou trubičkou nasazenou v zátce sběrné nádoby, obvykle lahve, pryskyřici vymačkávali pracně z těchto nádorků do lahve. Z jednoho stromu se získalo 30 - 50 g velice cenné pryskyřice.
Pro doplnění informací ještě podrobnosti o způsobech těžby pryskyřice, které se u nás v minulosti, ale i jinde používaly:
Vrtové způsoby spočívaly v navrtání dřeva do hloubky a sběru vyroněné pryskyřice, případně přímo z vrtů. Ve své době byl moderní americký způsob, který spočíval ve vyvrtání otvoru o průměru 8 cm kůrou až na běl a dvou vrtů pod úhlem 45 stupňů šikmo nahoru na obě strany další vývrty o průměru 2 cm a hloubce 10 - 20 cm - to byly tzv. sběrné vývrty. Vývrty se pak obnovovaly po 1 - 3 měsících novým vrtáním v běli, pryskyřice se jímala do sběrných nádobek. Německý způsob byl podobný, ale vrty do běle šly šikmo dolů tak, aby se oba sbíhaly a vyústily do odtokového otvoru. Horní konce se uzavíraly zátkou. Další způsoby byly podobné, např. maďarský, Kubelkův a další. Takové vývrtové způsoby byly všechny pro živé stromy ty nejbrutálnější a nejvíce poškozovaly cenné oddénkové dřevo.
Jiné způsoby získávání pryskyřice spočívaly v její extrakci ze smolného dřeva pařezového, vlastní extrakce se prováděla z pařezů rozsekaných nebo trhavinami rozstřílených rozpouštědly jako benzen, gasolin atp. Pryskyřice se získávala i destilací smolného rozštípaného dřeva vodní parou nebo suchou destilací. Tak se získávaly produkty horší kvality - lze ji, ale získat i při výrobě sulfátové buničiny (sulfátový terpentýn a talový olej).
V nedávné minulosti patřily mezi země s velkou produkcí přírodní pryskyřice bývalý SSSR, USA, Indie, Pakistán, Vietnam, dále Francie, Španělsko, Portugalsko, Polsko i další země. K popisu starého smolaření je třeba ještě uvést, že se pro zvýšení ronění pryskyřice ze živých stojících stromů používala někde i chemická dráždidla, jako např. 50 procentní lihový roztok nebo roztok kyseliny sírové ve vodě, nebo i 25 procentní kyselina solná, auxinové preparáty - stimulátory atp. Jenomže potom bylo tím více smolaření drastičtější a často doslova pro lesy zničující.
Po éře přirozené pryskyřice přišla doba pryskyřice syntetické - umělé. Ta se získává v různých druzích i kvalitě např. z uhlí, vápna a vody, nejvýznamnějšími surovinami jsou fenol, kresol, folmaldehyd a močovina, kafr, petrolej, glycerol, melamin aj. Plnou náhradou přírodní pryskyřice jsou dnes i různé další syntetické látky rozvinutého chemického průmyslu.
Dalším zpracováním surové přírodní pryskyřice se získávaly suroviny potřebné pro průmysl - terpentýn pro laky, barvy, krémy; vosky i bělení různých výrobků nebo pro výrobu syntetického kafru. Kalafuna se používá při výrobě mýdla, papírů, barev, laků, v průmyslu gumárenském, textilním i potravinářském i v průmyslu chemickém při výrobě plastických hmot a izolačních materiálů, v hutnictví i jinde. Za zmínku stojí připomenout speciální použití pryskyřice v podobě jedlového terpentýnu v optickém průmyslu a mikroskopické technice - má totiž index lomu světla blízký sklu, zůstává průzračný, je lepivý a nekrystalizuje.
Na závěr našeho pojednání o smolaření uveďme ještě zhodnocení vlivu smolaření na les: Vždy se jím snižuje přírůst stromů i celých lesních porostů. Semena i šišky zraňovaných stromů jsou menší a semenáčky z nich vzešlé jsou celkově choulostivější. Nejhůře ze všech našich druhů borovic snáší smolaření borovice lesní, naopak nejlépe borovice černá, velice špatně je snáší smrk.
Z okolí lizin i z jejich vnitřku je doložené silné poškození dřeva a tak se snižuje jeho upotřebitelnost i hodnota. Stromy i celé porosty jsou po smolaření vlivem dřevokazných hub a hnilob náchylnější ke sněhovým i větrným polomům a současně se silně snižuje jejich odolnost proti některým hmyzím škůdcům, zejména kůrovcům. Smolaření vždy v minulosti silně zvyšovalo vznik nebezpečných lesních požárů. Všeobecná shoda panovala v tom, že smolaření silně narušuje estetický ráz lesa.
Je bezesporu proto dobře, že se v našich lesích zcela upustilo od smolaření, které bylo vždy vůči živým stojícím stromům krajně nešetrné a zcela odporovalo současným zásadám ochrany přírody a lesů. Proto je dnes u nás i v řadě dalších zemích striktně zakázané. Tak o této staré zaniklé profesi smolařů můžeme nacházet řadu dokladů již jen ve spisech uložených v archivech a seznámit se blíže s používaným nářadím v expozicích muzeí.
Neumann Jiří
Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015