ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

BEDŘICH JAN JAKUB CELESTIN JOSEF SCHWARZENBERG
(1809 - 1885)

Narodil se 6. dubna 1809 ve Vídni jako nejmladší (deváté) dítě knížete Josefa a kněžny Paulíny Schwarzenberg. Když mu bylo devět měsíců, matka tragicky zahynula na plese v Paříži. Matku mu nahradila jeho teta Eleonora.

Vychováván byl na starobylém Českém Krumlově a velice brzy přišlo i vážné učení. Jeho prvnímu učiteli byli kněz Dr. Vavřinec Greif (zároveň byl ve funkci vychovatele), Dr. E. T. Hohler - knížecí rada a knihovník, Ferdinand Runk - učil též jeho matku kreslení a malbu. Byl přihlášen a skládal zkoušky na vídeňském gymnáziu, které ukončil v roce 1824. V té době prázdniny trávil na Hluboké nebo v Červeném Dvoře, kde si doplňoval znalosti hlavně z matematiky, která se mu příliš nedařila. Dokonce jeho učitel prof. Jandera tvrdil, že z mladého prince nemůže nic být, když nezvládá základní předmět - matematiku.

Jeho postoj k matematice ho přivedl ke studiu filozofie, jenže ještě v zimním pololetí přestoupil na studium práv. V srpnu 1827 ukončil s výborným prospěchem první ročník na "fakultě juristické". Ale hned po prvním roku studia Bedřich pochopil, že studium práv není to, co by studovat chtěl, a tak požádal otce o povolení ke studiu bohosloví v Solnohradu. V listopadu 1827 studium započal a po třech letech výtečných výsledků 14. března 1830 přijal nižší svěcení a stal se kanovníkem při salzburské katedrále.

Na radu a přání solnohradského arcibiskupa Dr. Augustina Grubera se rozhodl přestoupit na vídeňskou theologickou fakultu vedenou kanovníkem Zennerem. Ten však nebyl příliš nakloněn k přijetí jakéhokoliv šlechtice, přesto po dlouhých průtazích a intervencích z různých stran nakonec Bedřich byl do semináře přijat. Chtěl přesvědčit kanovníka Zennera, že je hoden studia, a proto už ve svých dvaceti letech studium dokončil a mohl být vysvěcen na kněze.

Svěcen však nebyl, protože členové rodiny nesouhlasili, měl si rozmyslet, zda opravdu chce být knězem či dá přednost světskému životu. Svěcení odložil a věnoval se přípravám na složení doktorátu theologie. Přesto za dva roky, 25. července 1833 byl lineckým biskupem Zieglerem v Salzburgu posvěcen na kněze.

Svou první mši sloužil 15. srpna 1833 v Českém Krumlově v kostele sv. Víta za přítomnosti celé knížecí rodiny a za velké slávy. Všechny zvony vyzváněly už večer před mší, ráno pak se přidaly ještě výstřely z děl. Chrám byl naplněn do posledního místa a slavnostní předmluvu vedl Dr. Jan Em. Veith. Ještě osm týdnů projížděl se svým otcem po jeho českých majetcích, pak nastoupil na místo kaplana salzburské katedrály. Za měsíc však musel ještě narychlo přijet, protože jeho otec Josef těžce onemocněl. Zaopatřil ho svátostí umírajících, zatlačil oči a po pohřbu, konaném 1833 v kostelíku sv. Jiljí v Třeboni, odjel zpět do Solnohradu.

Dva roky zastával funkci kooperátora a skládal zkoušky k dosažení doktorátu. 28. června 1835 zemřel solnohradský arcibiskup Dr. Augustin Gruber a jeho nástupcem se stal 24. září 1835 dvacetisedmiletý Bedřich Schwarzenberg. Potvrzen ve funkci byl papežem Řehořem XVI., vysvěcen do funkce byl 1. května 1836.

Za své působení ve své funkci z vlastních prostředků postavil nový chrám sv. Karla, založil chlapecký seminář, vybudoval několik nemocnic, které dodnes spravují milosrdné sestry řádu sv. Vincence. V prosinci 1841 informoval papeže o své dosavadní práci a již 24. ledna byl jmenován kardinálem titulu sv. Augustina v Římě. Nadále se věnoval uprostřed velehor své práci, ale našel si zde také jeden velký koníček, kterému se věnoval do pozdního věku. Byl to alpinismus.

Dokonce nedaleko obce Krimml na hoře Plettenkogel (2040 m) stojí pomník Bedřicha. Přibližně třímetrový dřevěný sloup s nahoře kovovou mitrou a pamětní deskou. Tvrdil, že na vrcholcích je Bohu nejblíže, a s sebou strhával k alpinismu i ostatní kněze arcibiskupství.

Prvním zdolaným alpským vrcholem byl Schönnfeldspitze (2651 m) pak přišli další velikáni. Objevil dokonce i některé neznámé - neobjevené cesty - dodnes nesou jeho jméno např. Bedřichova cesta z hory Hochkönig (2938 m). Jako první zdolal vrcholy Hochkalteru (2607 m) a Hochtenne (3371 m). Nejvyšším jeho dosaženým vrcholem je Gross Wiesbachhorn (3570 m). Zřejmě největší výkon podal na svém posledním výstupu, kdy jako 64 letý zdolal vrchol Bildstöckljoch (3138). Na počest arcibiskupa byly pojmenovávány cesty, horské chaty, alpinistické společnosti a v Rakousku je dodnes považován za jednoho z průkopníků horolezectví.

Již v roce 1838 po smrti pražského arcibiskupa Ondřeje Aloise hraběte Ankwicze bylo nabídnuto toto místo Bedřichovi ze Schwarzenberga, ten zaneprázdněn prací v Salzburgu však ještě odmítl. Až po smrti dalšího arcibisku pa Aloise Josefa svob. pána Schrenka 6. března 1849, v den památky sv. Bedřicha - se rozhodlo; Bedřich po dlouhých diskuzích o oprávněnosti obsazení do funkce (uváděl např., že neumí dostatečně češtinu, neodejde od rozdělané práce ap.) svolil. Dne 13. prosince 1849 byl jmenován a 20. května papežem potvrzen ve funkci arcibiskupa pražského. Dne 15. srpna 1835 slavil svůj příjezd do nového sídla, kde setrval celých 35 let.

Sice chtěl přijet zcela nenápad ně a v tichosti, přesto byl přijat velice bouřlivě nejen významnými osobnostmi své doby, ale i prostým lidem. Ve své zahajovací řeči velice citlivě hodnotil národnostní problémy (řešil postavení Čechů v mocnářství, kde uznal požadavky národa na svůj vlastní jazyk a podpořil právo na vzdělání v něm; "Duch Boží mluví všemi jazyky ..."), nevyhnul se ani sociálním otázkám (řešil poměry mezi bohatými a zcela chudými; "Chtivost rozkoše a chtivost zbohatnutí zaplítá mnohé v osidla záhuby ...; Nevěra popudila nuzných proti zámožným, a jenom láska může a má je opět smířiti.").

První mši sloužil v katedrále sv. Víta s kalichem darovaným v roce 1727 jeho pradědem knížetem Adamem Františkem. Pak se začal věnovat svým novým povinnostem. Hned 6. září světil kostel v Mariánských Lázních, podnikal visitační cesty po vikariátech, školách. V roce 1855 založil chlapecký seminář, zakládal fary, kostely - Karlín, Vinohrady, Žižkov, Smíchov. Jeho hlavní a dodnes nezapomenutelná akce je oprava a dostavba Chrámu sv. Víta na Pražském hradě, jejíž dokončení se však již sám nedožil. Chrám byl po nákladné rekonstrukci otevřen v roce 1873, kdy započaly novogotické přestavby. V tom roce se začíná též stavět novogotická Schwarzenberská hrobka v Třeboni, k její výstavbě dává svolení, a kardinál se jejími plány nechává ovlivnit a některé prvky používá v plánech přestavby chrámu.

Zvláštní postavení kardinál měl při zhroucení Bachova absolutismu, kdy Schmerlingova ústava byla pro národ zklamáním - hlavně neřešený problém korunování císaře českou korunou. Arcibiskup se 11. dubna 1861 obrátil na mocnáře s prosbou, aby se nechal v Čechách korunovat na krále a potvrdil tím starobylá česká státní práva. Byla zvolena dvanáctičlenná deputace, vedená Bedřichem Schwarzenbergem, dále se účastnili např. hrabě Nostic, Palacký, Rieger, Brauner. Vrátili se s kladnou odpovědí, ale císař stále své korunování odkládal.

V té době se arcibiskup dostal do otevřeného konfliktu s ministrem vnitra Antonem Schmerlingem, který požadoval, aby v kostelech byly slouženy mše na oslavu jeho ústavy, což primas český odmítl s tím, že kostely nebudou sloužit politickým cílům. Tím došlo k tomu, že císař svou korunovaci odložil na neurčito.

Další těžkou situaci, kdy musel Bedřich Schwarzenberg prokázat svou oddanost českému lidu, byla Rakousko-Pruská válka, která vypukla 17. června 1866. I když byl arcibiskup těžce nemocný, od 25. května 1866 léčil neštovice, musel řešit velice složité situace. Státní i zemské úřady opustily Prahu, s sebou odvezly svatováclavskou korunu, ostatky sv. Jana Nepomuckého (byly ukryty v Salzburgu). Když 3. 7. 1866 v bitvě u Sadové pruské vojsko vyhrálo, byla volná cesta na Prahu. V tu chvíli opustilo Prahu nejen vojsko, ale i policie, přestala fungovat pošta. Dne 7. 7. se kardinál rozhodl vyjednávat ve vesnici Chval s pruským podplukovníkem Ranischem. Vyjednal ušetření města a vojsko požadovalo pouze ubytování pro 8000 mužů, a protože kasárna sloužila jako nemocnice, poskytl budovu semináře. Zbylým pražským obyvatelům nechal zřídit kuchyně, kde vařil tzv. rumfordskou polévku, zajišťoval ošetření, na přání pruské královny posílal zajatým vojákům české knihy. Jak si stěžoval své sestře Matyldě, těžko nesl, že na hradě vlaje pruská vlajka. Po zdárném vyřešení válečného konfliktu byl 24. srpna 1866 jmenován za zásluhy čestným občanem pražským.

Na své náklady nechal převést zpět ostatky sv. Jana Nepomuckého a zlatým arcibiskupským kočárem přivezl korunovační klenoty zpět do Prahy (ve Vídni byly zadržovány až do konce srpna 1867).

Obnovil fungování české koleje v Římě, kterou založil v roce 1357 císař Karel IV. a hmotně zaopatřili bratři Petr, Oldřich a Jan z Rožmberka. V roce 1654 ji papež Innocenc X. zrušil s příslibem znovuobnovení, to se povedlo až v roce 1884.

Pokud byl arcibiskup znám v lokálních poměrech, světovou proslulost si vydobyl v roce 1870. Na koncilu v chrámu sv. Petra v Římě několikrát vystoupil a s nepřipravenou řečí kritizoval církev. Hlavně svobodu slova, to vzbudilo rozruch v síni a řečník byl několikrát upozorněn, aby mluvil k tématu. Řekl: "Mám za to, že se neodchyluji od věci, neboť kdo má mluvit o zahradě, smí mluvit též o zahradníkovi ...". Ještě větší rozruch způsobilo vystoupení, kdy se mělo hlasovat o neomylnosti papeže ve věcech víry. Varoval před zamýšleným vyvyšováním - vydal i brožuru, která vzbudila v řadách církve zděšení. Byl povolán před koncil, kde vystoupil s hodinu a půl trvajícím projevem, kde zdůraznil, že papež Benedikt XIII. (Pietro Francesco Orsini) v roce 1725 přikázal kardinálům mluvit pravdu, a tak svou pravdu kardinálům přednesl. Byl však přehlasován a musel se podvolit většině (zřejmě tímto přišel o místo papeže).

Další cestu do Říma odložil až na rok 1878, kdy zemřel papež, sloužil za něj v Sixtinské kapli requiem a byl přítomen poslední cestě. Účastnil se také volbě nového papeže, byl jím zvolen kardinál Josef Pecci - přijal jméno Lva XIII. Za svého zástupce - kardinál camerlenga, si vybral právě Bedřicha ze Schwarzenberga a ten mu 18. února 1878 v Sixtině navlékl rybářský prsten sv. Petra. To bylo kardinálovi 69 let.

V Čechách se nemohl věnovat svému koníčku, a tak si nalezl nový - včelařství. Také proto zajížděl často do Třeboně, zde měl své včelstvo a tady trávíval volné chvíle. Pamětníci vzpomínají hlavně na to, jak arcibiskup vstával velice brzy (okolo čtvrté ranní). Chodíval na procházky, když bylo špatné počasí, chodil chytat netopýry, které, když tu princezničky byly, dával pod peřinu a tím je strašil. Vzpomínají také na jeho dobrotivost a vstřícnost.

Svou poslední cestu konal 17. února 1885, kdy jako 76 letý předsedal konferenci rakouských biskupů. 20. března však vyčerpáním ulehnul, hned k němu byli povoláni ti nejlepší lékaři, z Prahy přijeli nejbližší spolupracovníci generální vikář Antonín Hora a světící biskup Karel Schwarz. V pátek 27. března na večer přišlo ulehčení, ale kolem 23 hodiny po krátké agonii nastala smrt. V paláci, kde se narodil, tam také svou životní cestu ukončil.

Ráno 31. března byl přivezen na (Wilsonovo) nádraží, v půl deváté začal pohřeb, jehož se účastnila nejen politická a církevní generalita, nejbližší rodina, ale také mnoho obyčejných lidí, kteří přijížděli ze všech koutů země. Za zemřelého sloužil v chrámu sv. Víta zádušní mši papežský nuncius Vanutelli, na konec byla rakev uložena v arcibiskupské hrobce.

Jaký vůbec arcibiskup Bedřich ze Schwarzenberga byl člověk? Odpověď můžeme hledat ve vzpomínce jeho současníků.

Člověk, který stál v pravou dobu na pravém místě. Dokázal si vydobýt respekt své osoby, nejen silou jeho postavení, ale také silou moudrosti. V pravý čas dokázal pozvednout hlas, ale také vyčkat, jak se situace vyvine. Byl spravedlivý k oběma národům své velké diecéze. Modlíval se vždy zpříma kleče, v ničem si neulevoval.

Byl skromný v jídle a ošacení. Nikdy si nechtěl koupit nový talár, takže příbuzní mu museli čas od času koupit nový. Šaty bývaly dost obnošené a vetché! Když mu nový talár byl darován, spíše se zlobil, že peníze nebyly vynaloženy účelněji. Jedl střízlivě (dokonce jeho kuchařka sestra Emerentia byla nazývána "travičkou"). pozvání k jeho stolu bylo určitě ctí, ale nikoliv požitkem. Ráno snídal kávu "hanebně mizernou" nebo koflík čaje, v poledne šálek bouillonu, ve čtyři odpoledne byl oběd, večeře žádná. Pracoval vždy ve stoje, neznal klasický psací stůl, vždy psal u stojacího pultu. Proto si zachoval dlouho pevné zdraví.

Co mohl, rozdal chudým. Dokonce ve Vídni se žebráci na ulicích učili česky, věděli, že když budou mluvit touto řečí, dostanou od arcibiskupa více. Jediné, co ho do smrti mrzelo, bylo to, že se nenaučil dokonale česky. Říkal: "To co jsem sám v Tridentu (chodíval do semináře) kritisoval (neznalost řeči a předčítání z knih), nyní se sám k tomu prostředku uchyluji."

Jeho odpůrce Friedrich von Schulte uznal, že bez kardinála Schwarzenberga by nikdy český směr nenabyl většiny.

Při svých častých cestách zažil také mnoho zajímavých a humorných zážitků. Hlavně proto, že se často stýkal s dětmi a ty se po staletí nemění.

Jednou se ptal holčičky, proč byli Adam a Eva vyhnáni z ráje. "Protože dostali výpověď", zněla odpověď dívenky. Jindy pak vyprávěl dětem, jak ho obklopili žebráci a on jen poděloval, jeden však odmítl milodar se slovy, že má děravou kapsu. Ptal se, jaký to byl člověk (chtěl přiblížit skromnost). Vyvolený chlapec však odpověděl: "Ten člověk byl hloupý a pitomý!" Arcibiskup se ptal učitele, čí je to chlapec - "poslance Heřmana Jandy", zněla odpověď. Arcibiskupovi nezbylo konstatovat, že jablko nepadá daleko od stromu.

Příhody ho potkávaly i na farách. Každý farář dostával v té době sud piva na rok. Při jedné návštěvě farnosti v létě přišel farář na vizitaci v kožichu, čepici a rukavicích. Kardinál se tomu dost podivil, ale dostal jednoduché vysvětlení, pivo v sudu už došlo, to znamená, že už je leden a to je přece důvod mít tohle oblečení.

Bedřich Jan Jakub Celestin Josef Schwarzenberg byla nejenom autorita své doby, jak nám ho zachoval kovo vý náhrobek od mistra Myslbeka, osobnost, která tvořila další osobnosti - např. Jana Valeriána Jirsíka, slovinského biskupa Slomšeka a další, osoba mající své životní radosti a starosti. Byl to ČLOVĚK !

Hledáme autora. Prosíme, přihlašte se! Písemně, telefonicky, mailem.
Redakce

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.