ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

Marie Eleonora Windischgrätzová, rozená Schwarzenberková

Manželství knížete Josefa Schwarzenberka s vévodkyní Pavlínou Arenberkovou je všeobecně považováno za velmi harmonické a šťastné. Jistě tomu tak bylo. Krásná kněžna Pavlína a šarmantní kníže Josef měli početnou rodinu, čítající 9 hezkých a nadaných dětí. Neblahý osud ale přivodil některým jejím členům tragický konec života. V roce 1810 zahynula kněžna Pavlína spolu se svým očekávaným desátým dítětem při požáru v Paříži. Při téže tragické události utrpěla její dcera Marie Pavlína poranění, které oslabilo organismus mladé ženy natolik, že ve věku pouhých 23 let zemřela. Neočekávaný a smutný byl také konec života nejstarší dcery výše jmenovaného knížecího páru, princezny Marie Eleonory, provdané Windischgrätzové.

Marie Eleonora se narodila 21. září 1796 jako první dítě kněžny Pavlíny a knížete Josefa ze Schwarzenberku. Při křtu dostala jména Marie Eleonora Phillippina Louisa. Patrně nezdědila výtvarné nadání po matce Pavlíně, jako tomu bylo u jejích sourozenců Marie Pavlíny, Felixe a nejmladšího Bedřicha. Tuto domněnku lze vyvodit pouze ze skutečnosti, že po Eleonořiných třech jmenovaných sourozencích se zachovaly náčrtníky se zdařilými kresbami, zatímco po ní a ostatních sourozencích nikoliv.


Marie Eleonora Schwarzenbergová

Princezna Marie Eleonora se dne 16. června 1817 provdala za knížete Alfréda Windischgrätze. Nevěstě bylo 19 a ženichovi 30 let. S mužskými členy rodiny své vyvolené se kníže Windischgrätz seznámil ve vojenských kruzích a pod velením jejího strýce Karla I. ze Schwarzenberku několikrát bojoval proti Napoleonovi. Byly zde i rodové vazby. Matka nevěsty Pavlína i ženichova matka Marie Františka pocházely z belgického rodu Arenberků.

Alfréd Candidus Ferdinand Windischgrätz se narodil 11. května 1787 v Bruselu. Pocházel ze starého štýrsko-korutanského rodu, jehož první známý člen z 11. století se údajně jmenoval Oldřich a jeho nejmladší syn Weriand. Rod se později rozdělil na několik větví. Alfrédův otec Josef Mikuláš zdědil česká panství Tachov, Štěkeň a Vintířov. Alfréd koupil v roce 1825 bývalé klášterní panství Kladruby.

Kníže Alfréd Windischgrätz nastoupil do čela rodu v roce 1802 po otcově smrti. V roce 1804 vstoupil do regimentu schwarzenberských hulánů. Zúčastnil se napoleonských válek a v bitvě u Lipska byl jeho vrchním velitelem Karel I. ze Schwarzenberku. V roce 1814 mu byl udělen vojenský řád Marie Terezie a již rok před tím byl povýšen na plukovníka Konstantinových kyrysníků, což byl jeden z nejstarších pluků císařské armády. Od roku 1840 působil jako vrchní vojenský velitel v Čechách. V revolučním roce 1848 potlačil povstání ve Vídni a posléze v Praze. V témže roce se stal polním maršálem. V roce 1804 byl povýšen do stavu říšských knížat a od roku 1822 byla tato titulatura rozšířena na všechny členy rodu Windischgrätzů.


Alfred Windischgrätz

Ještě před uzavřením manželství knížete Windischgrätze s princeznou Marií Eleonorou byla 27. května 1817 sepsaná svatební smlouva, která v deseti bodech určovala budoucnost snoubenců: 1. Kníže Alfréd Windischgrätz a princezna Eleonora Schwarzenberková se vzájemně zavazují, že spolu vstoupí do stavu manželského. 2. Nevěstin otec Josef Schwarzenberg slibuje, že po svatbě odevzdá do rukou ženicha věno ve výši 100 000 zlatých. 3. V případě úmrtí jednoho z manželů přejde jeho majetek na pozůstalého partnera a jejich budoucí děti. 4. Popis způsobu vyplácení věna případným pozůstalým. 5. Kníže Windischgrätz věnuje princezně Eleonoře 30 000 zlatých na nákup šperků, 6000 zlatých jako tzv. ranní dar, což vše bude jejím soukromým vlastnictvím. 6. Kníže Windischgrätz slibuje dávat své budoucí manželce měsíčně 6000 zlatých na domácnost a 500 zlatých jako kapesné. 7. V případě ovdovění bude budoucí kněžna Windischgrätzová dostávat ročně 12 000 zlatých, k bydlení bude mít k dispozici zámek nebo palác svého manžela, který si zvolí. 8. V případě ovdovění bude mít budoucí kněžna k dispozici 4 kočárové koně a dva vozy k volnému užívání. Rodinné obydlí ve Vídni jí zůstane plně k dispozici i s veškerým zařízením. 9. Pro případ budoucí potřeby se nevěstě dává jako určitá pojistka statek Štěkeň (patřil Windischgrätzům). 10. Popis způsobu vyplácení věna 100 000 zlatých knížetem Josefem ze Schwarzenberku. Svatební smlouvu podepsali na straně nevěsty : nevěsta Eleonora Schwarzenberková, otec nevěsty kníže Josef Schwarzenberg, jako svědci – kníže Ferdinand Trauttmansdorf, kníže Karel Schwarzenberg, kníže biskup Arnošt Schwarzenberg, kníže Klement Václav Metternich, kníže M. Lichtenstein, hrabě Karel Zichi, hrabě Alois Ugart, hrabě Filip Karel Öttingen-Wallerstein, hrabě Josef Karel Ditrichstein, hrabě Josef Wallis. Na straně ženicha svatební smlouvu podepsali : ženich Alfréd Windischgrätz, svědci – kníže Jan Lichtenstein, kníže Karel Löwenstein, kníže Alois Kaunic- Rittberg, kníže Metternich- Winoburg, kníže Alois Lichtenstein, hrabě Stadion, hrabě Weriand Alois Windischgrätz.


Marie Eleonora Windischgrätzová

Program svatební slavnosti byl určen do všech podrobností. Dne 16. června roku 1817 v 18 hodin se všichni pozvaní účastníci shromáždili v salónu hlubockého zámku. Odtud šel průvod svatebčanů přes kulečníkový sál a velký sál v tomto pořadí: kníže Eduard Schönburg-Hartenstein (ženich Marie Pavlíny Schwarzenberkové) se dvěma družičkami – princeznami Marií Karolínou a Marií Annou Bertou Schwarzenberkovými, za nimi princezna Marie Pavlína Schwarzenberková (nevěsta Eduarda Schönburg-Hartensteina) s bratrem knížetem Felixem, dva svědci – kníže Paar a landkarbě Fürstenberk, dále kníže Alfréd Windischgrätz se dvěma družičkami – princeznou Ludvíkou Eleonorou Schwarzenberkovou a kněžnou Žofií Fürstenberkovou, za nimi princezna Marie Eleonora Schwarzenberková s bratrem Janem Adolfem, dva svědci – kníže Antonín Lobkovic a hrabě Weriand Windischgrätz, dále kníže Josef Schwarzenberg se sestrami Marií Karolínou a Eleonorou Žofií, za nimi hraběnka Windischgrätzová a kněžna Terezie Lobkovicová spolu s malým knížetem Bedřichem Schwarzenberkem. Čestný špalír tomuto průvodu tvořili po pravé straně domácí úředníci a služebníci, po levé straně úředníci, lesníci a písaři.

Svatební obřad v hlubockém kostele vedl a snoubence oddal kníže Arnošt Schwarzenberg, biskup v Györu a strýc obou nevěst. Svatební kázání mělo za základ slova z Pavlovy epištoly Kolosenským, čtrnáctý verš z třetí kapitoly, který podle Bible kralické zní takto: Nadto pak nade všecko oblečeni buďte v lásku, kterážto jest svazek dokonalosti.

Svatební den Marie Eleonory byl také svatebním dnem její maldší sestry Marie Pavlíny (1789-1821), která se provdala za knížete Heinricha Eduarda Schönburg-Hartensteina (1787-1872). Kníže Eduard se dva roky po Pavlínině smrti oženil s její sestrou Ludvíkou Eleonorou (1803-1884). Proto figurují ve svatebním průvodu dva snoubenecké páry spolu s dvojími svědky.


Erb rodu Windischgrätzů
Funkce vrchního vojenského velitele v Čechách a potlačovatele pražského povstání v červnu roku 1848, které zastával kníže Alfréd Windischgrätz, nepřímo zavinily tragickou smrt jeho manželky Marie Eleonory. Kníže Windischgrätz byl považován za nemilosrdného vojáka a silně konzervativního šlechtice, který měl údajně pronést slova, že „člověk začíná až od titulu barona“. Při svém pražském pobytu na jaře roku 1848 obýval spolu s celou rodinou část tzv. Pachtovského paláce v Celetné ulici, kde tenkrát sídlilo české zemské vojenské velitelství. Dne 12. června 1848 byla u jednoho z palácových oken zastřelena kněžna Marie Eleonora Windischgrätzová. Celá nešťastná událost nebyla nikdy zcela spolehlivě a jednoznačně vyšetřena a osvětlena. Podívejme se na dobový záznam, uložený v archivním fondu Rodinný archiv Schwarzenberků (primogenitura). Podle něho se vše seběhlo takto : Dne 12. června 1848 probíhaly v blízkosti paláce pouliční boje. Bylo 5 hodin odpoledne. V rohovém sále prvního patra budovy hlavního velitelství v Celetné ulici byla manželka zemského velitele kněžna Eleonora Windischgrätzová spolu se sestrou, kněžnou Brezenheim-Regécz (Marie Karolína) a nejmladším synem Viktorem. Kněžna přistoupila k oknu, aby se buď podívala na ulici, nebo aby lépe viděla na list či noviny. Princ nadzvedl žaluzie, aby jeho matka lépe viděla a v tom kněžnu zasáhla kulka. Kněžna padla na podlahu, odkud jí zvedla do náruče její sestra. Kněžna nevydala ani hlásku a smrt přišla velmi rychle. Odkud přiletěla kulka? Těžko určit. Z ulice, nebo z okna či střechy některé blízké budovy? Obviněn byl výborný střelec, člen spolčení Slavia Maxmilián Maux. Vojáci ho zatkli a ztýrali. Ale kulka vyjmutá z kněžnina těla neodpovídala ráži jím držené zbraně. Musel být propuštěn. Byli obviněni další dva posluchači techniky, ale nebylo jim nic dokázáno. Jaký byl motiv? Kněžna byla oblíbená a jemná dáma. Snad kulka platila knížeti Windischgrätzovi. Ten, když vešel do místnosti a spatřil manželčino mrtvé tělo, měl říci: Mně to bylo určeno, tebe to trefilo. V roce 1893 podal Karel Maux, president zemského soudu v Praze a tenkrát již velmi starý muž svědectví o svém příbuzném Maxi Mauxovi tohoto obsahu. Posluchač techniky Maxmilián Maux byl v roce 1848 osobním myslivcem generála Wengerského, komorníka arcivévody Karla Ferdinanda. Z této služby odešel a stal se setníkem oddílu Technika-Corps. Ve chvíli, kdy byla kněžna Windischgrätzová zastřelena, byl Max Maux na generálním velitelství, které bylo v protějším domě U černé matky Boží. Po propuštění z vazby a zrušení obvinění z vraždy kněžny Windischgrätzové žil Max Maux určitý čas v Mnichově Hradišti u svého bratra. Potom odešel do Srbska, kde se stal myslivcem u nějakého hraběte. Nepobyl tam dlouho a odjel do Anglie, kde se oženil s jistou vdovou. Jeho bezdětná manželka po třech letech zemřela a on se vrátil do Srbska, kde působil jako učitel. V průběhu srbsko-bulharské války přišel o místo. V Srbsku žil až do své smrti v roce 1892.

Nejrůznější spekulace hovořily o této tragické události jako o pomstě nenáviděnému Windischgrätzovi, o záměně osoby knížete a kněžny, případně jako o zbloudilé kulce. Pravdu se asi nikdy nedovíme.

Přestože výše uvedená svatební smlouva předpokládala vdovectví spíše u kněžny nežli u knížete, bylo tomu naopak. Ovdovělý Alfréd Windischgrätz, otec synů Alfréda, Viktora, Augusta a Josefa, se již neoženil.

Tělo zesnulé kněžny Windischgrätzové spočinulo v nové hrobce v Tachově. Jak již bylo výše sděleno, panství Tachov získal Josef Mikuláš Windischgrätz (1785). Tachov se poté stal hlavním windischgrätzovským sídlem v Čechách. Alfréd Windischgrätz nechal v roce 1821 stavebně opravit za josefínských reforem zrušený tachovský hřbitovní kostel sv. Václava a zřídit v něm rodinnou hrobku, kde se pohřbívalo v letech 1830-1886.

Konec života polního maršála Alfréda Windischgrätze komentovaly všechny významné rakouské noviny. Velmi podrobné zprávy podávaly noviny Das Vaterland. Dne 22. března 1862 sdělily, že stav nemocného polního maršála se předchozího dne zhoršil natolik, že se lze obávat nejhoršího. Dále informovaly, že papež (Pius IX.) zaslal v noci depeši papežskému nunciovi, že duchovní (kanovník Gebhard) u lože nemocného Windischgrätze má zmocnění udělit umírajícímu odpuštění všech hříchů. Dne 23. března tyto noviny uvedly, že Windischgrätz zemřel v noci 21. března 1862 ve 23 hodin. V dalších dnech zmíněné noviny popisovaly všechny smuteční akty, které doprovázely tělo zesnulého polního maršála. Ve Vídni bylo tělo, oblečené v uniformě polního maršála s vojenským řádem Marie Terezie, vystaveno na katafalku. Dne 26. března se konala pohřební mše ve vídeňském kostele Schottenkirche, odkud odvezli rakev na severní nádraží, načež následovala ve zvláštním vagonu cesta vlakem do Prahy. Z Prahy byla rakev dopravena do Plzně. Dne 29. března 1862 v 1 hodinu ráno začala pohřební mše na pochodněmi ozářeném plzeňském náměstí před chrámem sv. Bartoloměje. Přítomni byli čtyři Windischgrätzovi synové – kníže generálmajor Alfréd, Viktor, August a Josef. Odtud odjel smuteční průvod do Tachova, kde tělo zesnulého spočinulo v rodinné hrobce.

Noviny Wiener Zeitung dne 24. března mimo jiné napsaly, že císař František Josef I., který tenkrát pobýval v Benátkách, vyhlásil v souvislosti s úmrtím knížete Windischgrätze pro vojsko osmidenní smutek.

Noviny Wiener Tagesbericht dne 28. března sdělily, že císař nechal sloužit za zesnulého polního maršála mši v benátském chrámu sv. Marka. Dne 1. dubna tytéž noviny oznámily, že císař František Josef I. po svém návratu z Benátek nechal sloužit zádušní mši v augustiniánském dvorním kostele ve Vídni.


Tachov, rodinná hrobka Windischgrätzů, bývalý hřbitovní kostel sv. Václava

Noviny Die Presse podrobně popisovaly všechny smuteční slavnosti související s úmrtím a pohřbem knížete Windischgrätze. Zajímavý je seznam účastníků pohřební mše ve vídeňském kostele Schottenkirche: státní ministr Antonín von Schmerling, ministr obchodu hrabě Matyáš Wuckenburg, ministr financí Ignác von Plener, polní podmaršál hrabě August Degendorf, kardinál a vídeňský arcibiskup Josef Otmar von Rauscher, kardinál a pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg (švagr zesnulého), olomoucký arcibiskup Bedřich Fürstenberg (bratranec zesnulého), papežský nuncius Antonio de Luca, anglický vyslanec lord Bloomfield a mnozí jiní. Windischgrätz nalezl místo posledního odpočinku po boku své manželky.

Alena Kubíková

Prameny a literatura:

Rodinný archiv Schwarzenberků-Hluboká nad Vltavou, fascikl č. 544.
Státní oblastní archiv v Plzni. Průvodce po archivních fondech, svazek 3. Praha 1976, s. 311-353.
www.tachov.cz/kostel-sv-vaclava

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.