ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

Schwarzenberský plavební kanál v Českých Budějovicích

České Budějovice mívaly v 19. století jednu technickou zajímavost, která později zcela zanikla a o níž se dnes už málo ví – umělý plavební kanál, zřízený Schwarzenbergy. Byl malý, ale náš, mohli by se jím chlubit Budějovičáci. Ve srovnání se známým schwarzenberským kanálem, jenž si razí cestu pomezními hvozdy Šumavy, se jednalo o technické dílo takřka zanedbatelných rozměrů a navíc po sobě budějovický plavební kanál nezanechal žádné viditelné stopy. Byl však nedílnou součástí rozsáhlého podniku – schwarzenberské dřevoplavby, jejíž zařízení různého druhu se nacházela na velkém území jižních Čech (kromě kanálů šlo např. o vodní nádrže, skluzy, rechle, úpravy říčních břehů, dřevosklady a jiné). Proto nemůžeme vyprávění o kanálu zcela vytrhnout z tohoto kontextu.

Na samém sklonku 18. století dozrála myšlenka, že by si palivové dříví z rozsáhlých šumavských lesů krumlovského a vimperského panství mohlo najít nové odbytiště ve stále lidnatějších Českých Budějovicích, kam by ho zdarma přepravil dravý jarní proud Vltavy. A nejen to: připlaveným dřevem mohly zatápět některé schwarzenberské podniky v blízkosti řeky, jako například cihelny, vápenky nebo pivovar v Plavnici u Kamenného Újezda. Vzorem mohla být dřevoplavba z hraběcích buquoyských lesů v Novohradských horách, úspěšně se rozvíjející už skoro dvě desítky let na řece Malši a zakončená rovněž nad Českými Budějovicemi. Ostatně ani vltavská dřevoplavba nebyla novinkou, zmínky o ní pocházejí už ze 16. století, ale nyní se měla stát pravidelnou a organizovanou za pomoci nákladných zařízení.

Konkrétní představy se rodily nejpozději v roce 1800, kdy schwarzenberské plavební ředitelství shromažďovalo podklady o množství dřeva, které je možno vytěžit v jednotlivých revírech. Klíčovou otázkou se pak stalo nalezení vhodného místa, kde by se mělo splavené dříví v Českých Budějovicích vykládat z řečiště, skladovat a nabízet k prodeji. Musel to být dostatečně rozlehlý prostor blízko města, dobře komunikačně přístupný, pokud možno bezpečný před častými povodněmi a navíc se musela zdařit dohoda s jeho majitelem na co nejlacinějším pronájmu. Po technické stránce měl záležitost vyřešit inženýr Josef Rosenauer (1735–1804), v obecném povědomí dodnes spjatý především s výstavbou plavebního kanálu na Šumavě.

Rosenauer se seznámil s terénní situací u Českých Budějovic a vypracoval první předběžný návrh: předpokládal zřízení rechlí u vsi Rožnova, které měly mít jen lehčí konstrukci anebo měly být plovoucí na prámech. Od těchto rechlí by se podle potřeby vpouštělo nahromaděné dříví do plavebního kanálu, dlouhého 2.000 sáhů (tj. 3,79 km), jenž by se odpojoval z levého břehu Vltavy a vedl kolem Litvínovic až ke Čtyřem Dvorům. Tento Rosenauerův projekt pravděpodobně počítal s využitím stávajícího umělého toku, tzv. Hlavní neboli Zlaté stoky, která zde existovala už od první čtvrtiny 16. století a sloužila k napájení městských rybníků u Českého Vrbného. Lze se domnívat, že sklad splaveného dříví by se v takovém případě nacházel nejspíše někde v blízkosti loděnice za Dlouhým mostem při levém vltavském břehu. Výhoda takového řešení spočívala mimo jiné v tom, že by odpadla nutnost překonávat při plávce několik starých jezů na Vltavě, které by se kanálem obešly. Pečlivým přeměřením při své druhé návštěvě a následným propočtem však Josef Rosenauer zjistil, že terén je prakticky vodorovný, a k dosažení nezbytného spádu by proto takový kanál musel být vykopán do hloubky 3 sáhy 3 střevíce (tj. 6,64 metru) a do ještě větší šířky. Když si představil finanční náklady na tuto práci a na odškodnění majitelů polí a luk, sám Rosenauer svůj původní zajímavý záměr zavrhl a hledal jiné východisko. Své úvahy při tom předkládal přímo knížeti Schwarzenbergovi, který do projektu určitým způsobem aktivně zasahoval.

Po dohodě s budějovickým magistrátem provedl Rosenauer nové ohledání, na jehož základě přišel s definitivním návrhem: plavba dříví měla končit zhruba 900 metrů nad soutokem Vltavy s Malší, v sousedství tzv. Lučního mlýna a vodárenské věže. Změny, jimiž tato část Českých Budějovic prošla za poslední dvě století, si těžko představíme bez nahlédnutí do starých map, protože tu téměř nezůstal „kámen na kameni“. Zhruba v místech, kde končí dnešní ulice Emila Pittera u vltavského břehu, se kdysi řeka větvila na dvě ramena: západní (levý) hlavní tok je v zásadě totožný s dnešním korytem, ale směrem vpravo odbočoval mohutný mlýnský náhon, ve 20. století zasypaný, který protékal esovitě přibližně podél východního okraje nynějšího fotbalového stadionu, kolem vodárenské věže s dřívějším mlýnem a hamrem a v prostoru za Hardtmuthovou tužkárnou opět ústil do pravého břehu Vltavy. Oba toky tedy mezi sebou svíraly ostrov, nazývaný později Střelecký a dříve Kapucínský. Mezi jeho jižní špicí a protějším levým břehem řeky byl od starodávna zřízen šikmý jez, který navyšoval vltavskou hladinu, a umožňoval tak dostatečný průtok vody mlýnským náhonem. Tento jez bychom hledali v místech, kde dnes Vltavu přemosťuje nová lávka pro pěší a cyklisty v pokračování ulice E. Pittera. Právě tato místa zvolil inženýr Rosenauer k vybudování schwarzenberského dřevoskladu a všech souvisejících zařízení.

Úmysl schwarzenberské dřevoplavební komise oznámil ředitel krumlovského panství po polovině února 1802 českobudějovickému magistrátu, který mu vyjádřil podporu a vyžádal si podrobnější plány. Přesnější projekt, na němž se pracovalo ještě během března, počítal s vybudováním celé soustavy objektů, sloužících k bezpečné plávce dřeva a jeho vykládání na břeh. Komplikace působila otázka umístění vlastního dřevoskladu, která zatím nemohla být vyřešena definitivně. Do budoucna předpokládal Rosenauer jeho zřízení v jihozápadním cípu městského Krumlovského rybníka, jenž měl být z rozhodnutí magistrátu zrušen a vysušen; tato poloha by měla výhodu poměrného bezpečí před povodněmi a téměř bezprostřední blízkosti města. Dřevo by se do prostoru zrušeného rybníka dopravovalo krátkým plavebním kanálem, který měl dle Rosenauerova návrhu vzniknout rozšířením a prohloubením strouhy, jež vycházela z pravého břehu náhonu nad hamrem a sloužila už odnepaměti k napájení Krumlovského rybníka vodou. Severním směrem by tento kanál musel být prodloužen přes dřívější rybniční dno a zaústěn zpět do Vltavy. Umělý tok měl mít dostatečný spád, šířku 1 sáhu (= 189,65 cm) a měl se stáčet tak, aby pokud možno probíhal středem dřevoskladu v přímé linii, což by umožnilo vykládku dřeva na obě strany. Na jeho začátku a konci byla navržena stavidla, další (1 nebo 2) mohla být ještě v trase kanálu. Díky těmto stavidlům by bylo možné ovládat průtok vody jednotlivými úseky způsobem co nejvýhodnějším pro vykládání: nejprve by se otevřela horní a uzavřela dolní stavidla, kanál by se naplnil vodou s plujícími poleny, po jejichž vyložení by se voda dolními stavidly opět vypustila do řeky a proces se mohl opakovat. Jak uvidíme, tímto návrhem kanálu Josef Rosenauer předběhl dobu o více než dvě desetiletí.

Na zmíněném vltavském jezu u Kapucínského ostrova měly být podle propozic inženýra Rosenauera postaveny rechle k zachycování plaveného dřeva a jeho přesměrování do mlýnského náhonu. Výkresy na jejich stavbu vyhotovil tesařský mistr Josef Traxler z Českého Krumlova, rozpočet nákladů předložil 9. března 1802 (mělo jít o 1.639 zlatých 21 krejcar). Kromě toho Rosenauer navrhl zřízení druhých rechlí pod osadou Březím u Kamenného Újezda, a sice ze dvou důvodů: jednak by se zde vykládalo dřevo pro potřeby plavnického pivovaru, jednak tu měla být polena zachytávána v případě povodní, aby se zamezilo ohrožení města (v těchto místech totiž Vltava opouštěla hluboce zaříznuté údolí a pod Boršovem až k Budějovicím pokračovala plochým nivním terénem, kde docházelo k častému rozlévání řeky po polích a lukách, čímž hrozila ztráta plavebního dříví i další majetkové škody). Josef Rosenauer propočítal náklady na budějovické rechle s ostatním zařízením na 4.769 zlatých 21 krejcar, celá soustava i s rechlemi u Březí pak měla stát úhrnem 11.172 zlaté 24 krejcary. Návrh a rozpočet schválil 25. března 1802 osobně kníže Schwarzenberg.

Jelikož možnost založit dřevosklad na dně vypuštěného Krumlovského rybníka zůstávala dosud v nedohlednu, muselo být přistoupeno k jinému, prozatímnímu řešení. Již dva dny před konečným schválením projektu, 23. března 1802, proto proběhlo místní šetření, při němž byla za nejvhodnější polohu pro sklad vybrána louka na Kapucínském ostrově, náležející hamerníkovi Václavu Fürstovi. Přes jisté počáteční neshody se podařilo s Fürstem dohodnout podmínky pronájmu a 18. června 1802 s ním hospodářské ředitelství krumlovského panství uzavřelo náležitou smlouvu. Hamerník pronajal ze své louky část o výměře 6 ¼ strychu (tj. 1,78 ha), která přiléhala k mlýnskému náhonu a díky mírně vyvýšené poloze poskytovala ochranu před menšími povodněmi. Roční nájem byl sjednán na 100 zlatých a kromě toho krumlovské panství svěřilo Fürstovi také hlídání skladu a prodej dřeva, dokud nenajde vlastní spolehlivou osobu; Fürst si směl z každého prodaného sáhu ponechat 3 krejcary, stejně jako se to praktikovalo na buquoyském skladišti. Hlídání usnadňovala skutečnost, že jediná přístupová cesta na ostrov vedla přes mostek poblíž Fürstova hamru. Již před sepsáním smlouvy se schwarzenberská správa zavázala, že každoročně bude 6 až 8 tisíc sáhů dřeva přednostně určeno na prodej pro potřeby města Českých Budějovic. Podle odhadu se na pronajatou louku mohlo vejít 11.250 vídeňských sáhů dřeva, vyrovnaných do hranic o výšce 1 ½ sáhu.

Realizace záměru začala neprodleně. Během dubna 1802 byly z knížecích lesů kolem Jamného stahovány kmeny k Vltavě, na staveništi budoucích rechlí u Českých Budějovic je dělníci vytahovali z řeky a tesaři se pustili do jejich opracování. Z kamenolomů u Poříčí se sem rovněž po vodě dopravoval nalámaný kámen, kterého se podle rozpočtu mělo použít 48 sáhů. Prkna a šindele měly být přiváženy z Českého Krumlova. Sám kníže 27. května rozhodl, aby stavbu obou rechlí – u Budějovic a Březí – vedl krumlovský tesař Josef Traxler. (Ač je to zcela od věci, neodpustíme si upozornit zde na pozoruhodnou „shodu“ jmen: slavný ředitel schwarzenberské vodní plavby Josef Rosenauer byl nemanželským synem Voršily Traxlerové, a měl by se tedy dle zvyklostí jmenovat po matce také Josef Traxler, on však užíval příjmení pravděpodobného otce, jenž se k otcovství nikdy nepřiznal.) Budějovické rechle, navržené tak, aby vydržely tlak nahromaděného dřeva i ledových dřenic, se stavěly ve druhé polovině roku 1802 a stály nakonec 1.645 zlatých 57 krejcarů, tedy skoro právě tolik, kolik bylo předem rozpočteno. V souvislosti s jejich výstavbou došlo ke zpevnění starého jezu a zřízení nové plavební propusti. S jezovým tělesem bylo svázáno sedm pilířů, založených do říčního dna a majících kosodélníkový půdorys, jenž respektoval šikmé umístění jezu v říčním korytě (původní plán počítal se šesti pilíři). Kotvení spodní části pilířů probíhalo zřejmě v jakémsi obedněném prostoru, z něhož byla dočasně odčerpána voda. Každý pilíř měl roubený vnější plášť, vyztužený uvnitř dvěma příčkami, a takto vzniklé komory vnitřního prostoru vyplnilo lomové kamení. Na návodní straně měly být jednotlivé pilíře dle projektu chráněny několika zatlučenými pilotami před nárazy plaveného dříví a ledových ker. Nahoře probíhala krytá lávka, z níž se do vody spouštěly tyče k zachytávání dřeva (česle, německy Rechenstangen). Rechle měřily na délku celkem 53 sáhy, na jejich stavbě pracovali asi převážně budějovičtí tesaři a spotřebovali při tom 447 tesařsky opracovaných a 91 neopracovaných trámů a trámků, 210 česlí, 430 prken, 432 latě a 65.000 šindelů na stříšku lávky. Prvním budějovickým rechlářem se stal Dominik Brüner, jako další je potom začátkem dvacátých let doložen Vojtěch Soukup. Rovněž rechle pod vsí Březím byly postaveny v roce 1802 a hned během první zimy 1802/1803 prošly oboje prubířskou zkouškou při ledové dřenici; rechle v Budějovicích i u Březí pak musely být spěšně opraveny.

Zjara 1803 byla tedy budějovická plavební zařízení připravena přijmout první dříví, které vltavský proud přinesl v květnu toho roku. Česle polena zachytily a přesměrovaly do mlýnského náhonu, kde dělníci vytáhli dřevo na břeh a vršili z nich hranice na ploše dřevoskladu, neboli, jak se obecně říkalo, „holcplacu“. Budějovický kronikář Eichler si této události povšiml a zaznamenal: „1803, 2. května začal kníže Schwarzenberg plavit prvních 8.000 sáhů měkkého dřeva jedlového a smrkového a před jeho vyhozením a nařezáním zaplatil dělníkům z každého sáhu 7 krejcarů“. První zkušenosti ukázaly, že Budějovičtí mají zájem hlavně o krátká polena, delší nechtějí brát a musejí se na místě rozřezat. Kníže Josef ze Schwarzenbergu proto 7. července 1803 vyjádřil názor, že bude vhodné napříště plavit jen kusy o délce 2 stop (tj. 63 cm).

Podle dochovaného výkazu bylo za rok 1803 po Vltavě splaveno z vimperského a krumlovského panství celkem 20.058 ¾ sáhu měkkého a 375 5/8 sáhu tvrdého dřeva, v následujícím roce množství ještě vzrostlo. Jedná se ale o celkový objem plávky na řece, zdaleka ne vše skončilo v Českých Budějovicích. Plávka polenového dříví probíhala hlavně na jaře, při zvýšeném stavu vody, a to po dobu asi tří týdnů. Přestože v tomto čase knížecí lidé vodní cestu důkladněji hlídali, docházelo k častým krádežím, neboť dřevo se dobře zpeněžovalo na trzích v Českých Budějovicích nebo Českém Krumlově.

Ani provoz budějovického dřevoskladu nebyl prost potíží. Muselo být například dodatečně provedeno zpevnění břehu v místech, kde se polena vytahovala na břeh, hamerník Fürst požadoval náhradu za různé škody a kromě toho se prakticky každoročně opakovaly záplavy, při nichž dělníci zachraňovali dřevo s vypětím všech sil. Správa schwarzenberské plavby proto využila možnosti pronajmout si za 80 zlatých konveční měny ročně část pole od statkáře Vinzenze Moose, a zřídit tak nový sklad východně od vodárenské věže (v sousedství nynější ulice Boženy Němcové); ležel na suchém místě, byl přístupný cestami z obou stran a vešlo se sem až 5.000 sáhů. Do budoucna se však pronájem soukromých i obecních pozemků v těchto místech jevil jako nejistý, mimo jiné proto, že se předpokládal rychlejší růst předměstské zástavby a s tím související navýšení hodnoty parcel. Ze schwarzenberské strany byla přirozeně snaha udržet cenu dřeva co nejníže kvůli snazší konkurenci buquoyskému dřevu z Malše; do karet hrála i skutečnost, že dřevosklad hraběte Buquoye ležel mnohem dál od města, a navíc se na silnici mezi ním a městem nacházela mýtní závora, což cenu navyšovalo o zaplacené mýto. Do prodejní ceny dřeva se promítaly rovněž náklady na odměny a ubytování dělníků a úředníků po dobu plávky.

Podle výkazu z roku 1825 bylo na budějovickém „holcplacu“ složeno 6.084 ½ sáhu měkkého a 558 sáhu tvrdého dřeva, část na Moosově poli, část na pozemku náležejícím vyšebrodskému klášteru, část u vodárny. Během plavby z Krumlova se toho roku vyložilo 110 sáhů u panské vápenky v Pozděrazi, 152 sáhy u vápenky poblíž Opalic a 700 sáhů u Březí pro potřeby plavnického pivovaru (v jiných letech se zásobovala rovněž cihelna u Černice). Cestou se také nějaké dříví rozprodalo. V samotných Českých Budějovicích odebrala větší množství paliva správa pivovaru, vojenská zásobárna a obchodníci.

Schwarzenberská plavební komise doporučovala návrat k dřívějšímu návrhu inženýra Josefa Rosenauera, k čemuž se naskytla dobrá příležitost, když měl budějovický magistrát na podzim 1824 vyhlásit novou dražbu na pronájem dna bývalého Krumlovského rybníka. Zpráva č. 13, komisí podaná 28. července 1824, opět navrhovala zřídit kanál, s nímž se počítalo už o dvaadvacet let dříve. Ředitel krumlovského panství Ernst Mayer vstoupil do jednání s budějovickým magistrátem, zatímco inženýr Josef Falta proměřoval terén, aby nalezl nejlepší místo pro začátek i konec budoucího kanálu. Zjistil mimo jiné, že podmínky jsou zde velmi příznivé, a že na veškeré výdaje spojené s úpravou dřevoskladu a nového kanálu postačí 474 zlaté 15 krejcarů vídeňské měny. Někdy koncem léta 1824 se už pro budoucí stavbu kanálu lámal kámen ze skal mezi Poříčím a Březským mlýnem a zahájení stavebních prací bylo naplánováno na 4. říjen. Stále se však vyčkávalo, až bude uzavřena smlouvy o pronájmu pozemku s magistrátem. Na podzim 1824 začaly přinejmenším práce na odvodnění louky, kde se hromadila dešťová voda, a na položení trub skrze těleso staré rybniční hráze, kudy měla voda odtékat do Vltavy. Práce však byla přerušena nástupem mrazů. Důležitým mezníkem se stal 1. březen 1825, kdy obec České Budějovice konečně pronajala krumlovskému panství jihozápadní cíp bývalého Krumlovského rybníka, tzv. „Býčí louku“, o výměře 3 měřic a 3 měřiček (tj. kolem 0,7 ha) s částí někdejšího rybničního okraje. Schwarzenberské správě bylo zároveň dovoleno vést kanál skrze těleso rybniční hráze.

Hlavní práce na budování plavebního kanálu potom trvaly od jara do podzimu 1825 a náklady byly placeny z pokladny schwarzenberského pivovaru v Plavnici. Koncem března začalo dovážení potřebného materiálu, mimo jiné dřeva na obložení břehů kanálu, které se plavilo od Zlaté Koruny a Pozděrazi. Během dubna probíhaly výkopové práce, převoz hlíny, obkládání břehů prkny a ucpávání mezer mezi nimi mechem. Odbornou práci se dřevem řídili tesařští políři Kitzhofer a Stindl, na hrubé práce sem byli posláni zemědělští dělníci (mlatci) z plavnického dvora, zednický mistr Tomáš Dlouhý z Kamenného Újezda stavěl jakýsi taras k mostku. Skupina dělníků musela z chladné jarní vody mlýnského náhonu vyklízet kamení kolem ústí kanálu. V prostoru dřevoskladu se urovnávala a zpevňovala komunikace podél břehu kanálu, sloužící k vykládání dřeva.

Ruch na staveništi pokračoval i v květnu 1825, od června do srpna však žádné záznamy o výdajích nebyly dohledány. V září a ještě začátkem října opět probíhalo zpevňování břehů kanálu dřevem (polír Stindl), zatímco zedníci Kisela a Prokeš stavěli v kanálu jakýsi taras, přičemž spotřebovali 1 ½ sáhu kamene, přivezeného z lomu u Rudolfova. Doložené náklady na stavbu kanálu dosáhly částky 183 zlatých 20 krejcarů.

Celý plavební kanál neměl nijak impozantní délku – zhruba 400 metrů – a sloužil k manipulaci s připlavenými poleny, která přibližoval k určeným místům v rámci „holcplacu“. Vznikl vlastně rozšířením a prohloubením staré strouhy, která dříve napájela Krumlovský rybník. Vycházel z pravého břehu mlýnského náhonu, zhruba 100 metrů jižně od vodárenské věže, probíhal nejprve rovně v délce asi 140 metrů východním směrem, načež narazil na starou cestu (dnešní ulici Boženy Němcové), stočil se a pokračoval přímo k severu podél západní strany této cesty přibližně 120 metrů. Následně křížil komunikaci, vedoucí k vodárně a hamru (nynější Mánesova), kde musel být mostek, nejspíše dřevěný, spočívající na kamenném tarasu. Zřejmě těsně před tímto křížením se kanál odkláněl od svého dosavadního směru zhruba o 27° k západu a probíhal pak přímým směrem v závěrečném úseku dlouhém asi 140 metrů přes vysušený Krumlovský rybník, jehož cíp tak odřízl. Protože rybniční dno leželo o něco níže oproti okolnímu terénu, musel být tento výškový rozdíl technicky vyřešen; podle původního návrhu (z roku 1802) tu měl být krátký splav, avšak zdá se, že nakonec byl kanál veden po nízkém náspu, jímž v následujících letech prosakovala voda na okolní pozemky a stala se předmětem stížností.

Šířka kanálu činila 1 sáh a rovné úseky s průběžnou pobřežní komunikací umožňovaly při vykládce rozestavit dělníky do dlouhé linie, díky čemuž mohlo být podle propočtů z vody vyloženo a srovnáno do hranic 700–800 sáhů denně. Snad koncem třicátých let došlo k úpravě kanálu, nebo jeho části, vyzděním svislých bočních stěn.

Před polovinou 19. století se hlavní část schwarzenberského dřevoskladu přesunula jižně od původního areálu, kde Schwarzenbergové koupili parcely č. 151, 152 a 153 za bývalým cukrovarem; tehdy to byla pole, dnes tu najdeme zástavbu ulice Emila Pittera. Za účelem usnadnění manipulace se dřevem vznikl návrh nového ramene plavebního kanálu, jehož situační plán, vyhotovený v Krumlově v březnu 1848, je podepsán inženýrem Josefem Langweilem. Podrobnější konstrukční výkresy vytvořil krumlovský stavitel Jan Svoboda v září téhož roku. Vlastní stavba pak proběhla nejspíše v roce 1849.

Nové jižní rameno kanálu vycházelo rovněž z pravého břehu mlýnského náhonu u samého jeho počátku, přibližně 170 metrů nad starým kanálem. Nejprve mířilo k východu a jeho trasa byla souběžná s nynější ulicí E. Pittera, jen vedla o něco severněji. Asi po 170 metrech, někde v prostoru dnešní mateřské školy se kanál obloukem o malém poloměru stáčel k severu, běžel dalších 130 metrů a krátkou zatáčkou byl zaústěn do jižního úseku starého kanálu zhruba v polovině jeho délky. Podle výkresů stavitele Svobody měly být boční stěny kanálu vyzděny z kamenných kvádrů a směrem vzhůru se rozestupovat; koryto mělo mít hloubku asi půl sáhu, šířku dole 1 sáh a nahoře 1 sáh 1 střevíc (tj. 2,21 m). Na horním okraji stěn měly spočívat průběžné trámy, chránící zřejmě zdivo před otřesy při vykládce. Podél kanálu byl navržen dlážděný chodník. Zachoval se rovněž plán stavidel, zajišťujících vpouštění vody z náhonu do kanálu a založených na pilotách.

Patrně v souvislosti se zřízením této nové skladovací plochy byl opuštěn „holcplac“ v cípu zaniklého Krumlovského rybníka, do jehož prostoru se potom v šedesátých letech 19. století rozšířila Hardtmuthova továrna – jde o její jihozápadní patrovou přístavbu. Poslední úsek plavebního kanálu musel být zaklenut a ocitl se pod továrnou. Na půdorysu továrny však dodnes zachoval svou stopu: všimněme si, že západní křídlo starší dvoupatrové části je šikmé, neboť bylo vystavěno na okraji parcely, která tehdy musela respektovat průběh umělého vodního toku. Koncese na plavbu dříví po horní Vltavě a jejích přítocích byla udělována vždy na dobu 30 let. Potřetí ji schwarzenberské plavební ředitelství v Krumlově obdrželo od ministerstva obchodu dne 6. dubna 1865 s přesně specifikovaným množstvím, které smí po řece až k Českým Budějovicím splavit: 10–25 tisíc sáhů. Ke čtvrtému prodloužení koncese došlo v březnu 1895 a na jeho základě mohla knížecí schwarzenberská dřevoplavba ročně splavit po Vltavě od Borových Lad a jejích přítocích až ke kilometru 189,6 u Českých Budějovic 25–55 tisíc krychlových metrů dřeva (koncese měla vypršet koncem roku 1924). Doba, kdy vltavský proud s každým pozdním jarem přinášel obrovské kubatury palivového dříví, se ale chýlila ke konci.

Ještě v červnu 1895 proběhla plávka dřeva od Krumlova k Budějovicím a v té době stále fungoval schwarzenberský „holcplac“ na parcelách č. 151/1 a 151/2. Plavení polenového dříví po Vltavě však ustalo brzy po otevření budějovicko–želnavské železniční trati, na níž začal provoz roku 1892. Dříví se přesunulo z říčního proudu na koleje. Na plánech města z počátku 20. století je stále zachycen i budějovický plavební kanál, ale zřejmě už jen jako stará strouha bez praktického využití, jejíž fyzický zánik způsobilo rozrůstání zástavby v následujících desetiletích. Byl malý, ale náš, mohli by se chlubit Budějovičáci, kdyby ovšem na něj byli úplně nezapomněli.

PhDr. Daniel Kovář

Prameny:

Státní oblastní archiv v Třeboni – oddělení Český Krumlov, Schwarzenberská ústřední kancelář, kart. 349.
Státní oblastní archiv v Třeboni – oddělení Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, nové oddělení, sign. I A 6 W alfa 3a/1, fasc. V (1801–1803) a fasc. XII (1822–1826).
Státní oblastní archiv v Třeboni – oddělení Český Krumlov, Vrchní stavební správa České Budějovice, kart. 145, sign. 5 l.
Státní okresní archiv České Budějovice, Archiv města České Budějovice, spisy fondového oddělení 1788–1850, sign. VIII/14/1804 a VIII/17/1849.
Státní okresní archiv České Budějovice, Okresní úřad České Budějovice, kniha č. 874, Vodní kniha II, s. 327.
Státní okresní archiv České Budějovice, Okresní úřad České Budějovice, kart. 1019, Sbírka listin a map k vodní knize, č. 389.

[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.